Jediným problémem, když si ho vezmete jako průvodce tímto krajem, je, že se třeba rozhodnete přejet z místa A do místa B, ale cestou se stokrát zastavíte, protože „tady to je zajímavé, něco vám k tomu povím“. Takže musíte počítat s tím, že původní a pečlivě naplánovaný itinerář asi nedodržíte, ale na druhou stranu se vám do hlavy dostanou informace, obrázky, historky a příběhy navíc, které byste jinde a jinak nikdy neuslyšeli a nezažili…
„Tlačí mě termín,“ říká Štěpán, když listujeme jeho poslední knihou Krušnohorské osudy, kterou sepsal společně s Michalem Urbanem. Už mají totiž závaznou objednávku na druhou sérii, ta první se setkala s velkým zájmem.
Štěpánovým očividným zájmem jsou v Krušných horách především zaniklé osady. Jsou jich tu desítky, ne všechny ale zmizely až po 2. světové válce spolu s vysídlenými Němci. Často mizely vsi i osady a samoty proto, že došel ten či onen nerost, přišla ekonomická krize, některé vsi zde těžce postihl i těžko uvěřitelný hladomor. Zajímá se také, a pečlivě vyhledává, hlavně osudy původního obyvatelstva. To bylo leckde beze zbytku německé, na češtinu jste tu v dávných dobách téměř nenarazili. „I Češi, kteří se cítili být Čechy, ale často mluvili jen německy. V tom prostředí to ani jinak nebylo možné. Buď česky neuměli, nebo ano, ale nedomluvili by se,“ upozorňuje znalec tohoto regionu v severozápadních Čechách. Hranice se tu v dávných staletích nevnímaly tak, jak je chápeme teď. Byly to hranice jednotlivých panství, a jestli jste žili zrovna na „německé“ nebo „české“ straně Krušných hor, to se tak nebralo.
„Musím se smát, když slýchávám řeči o tom, že to tu bylo české, že to patří nám, Čechům,“ rýpne si Štěpán. Především proto, že do roku 1945 tu člověk na česky mluvící vlastně vůbec nenarazil. Někdy kvůli tomu musí vyslechnout či přečíst nelichotivé poznámky na internetu, když píše o dobrých i horších stránkách vzájemné dvounárodnostní historie Krušných hor. „Když mi vynadají, že si přečetli v některé z mých knih něco, co jim názorově nesedne, tak se s nimi nehádám. Většinou jim napíšu, že pokud si moji knihu koupili, tak jim děkuji, že přispěli 27 korunami do našeho rodinného rozpočtu,“ směje se úspěšný spisovatel třeba Chaloupek nebo Sudetského domu a dalších knížek. Má na svém kontě už sto tisíc prodaných výtisků.
Štěpán si v pátrání a následném psaní a vyprávění o historii tohoto kraje ale nebere servítky ani na jednu stranu. Nezamlčuje pomstychtivost hurárevolucionářů po roce 1945, nezapomíná ale ani na vlnu německého nacionalismu poté, co v roce 1933 přišel v sousedním Německu k moci Adolf Hitler. Smutná jsou i vyprávění o novějších příbězích z poválečné etapy, třeba o chatové osadě vystavěné na katastru bývalého lágru Svornost, kde žili i umírali političtí vězni, které sem nahnal komunistický režim na těžbu uranu. „Jednou mi nějaký bývalý soudruh nadával, jak se to tu po roce 1989 všechno rozkradlo. Tak jsem mu spočítal, že se odtud zdarma vyvezlo do Sovětského svazu uranu za sedmnáct státních celoročních rozpočtů. A byl klid.“
Jednou ze Štěpánových vášní je i běhání. Žije v Jáchymově, denně nazuje běžecké boty a vyráží na trasy. K oblíbeným patří třeba za z Jáchymova na Klínovec, která se klikatí i po Jáchymovské sjezdovce. Ale má za sebou i sto kilometrů přes Krkonoše, absolvoval i známou Beskydskou 7.
