Už v sobotu oslavíte 30 let od vydání vašeho prvního alba koncertem pod hradeckými lízátky. Jaké pro vás je vrátit se do regionu, kde jste začínali svou hudební kariéru?
Je to silně symbolické. Většina z nás má k východním Čechám hluboký vztah. Já si v Hradci Králové koupil svou úplně první elektrickou kytaru, Pavel Grohman tam chodil na stavební průmyslovku, jezdili jsme tam na koncerty, do divadla... V podstatě jsme na téhle scéně vyrůstali. Takže když jsme si řekli, že po třiceti letech existence chceme udělat nějakou opravdu výjimečnou oslavu, přišlo nám přirozené a správné, že to bude právě tam. Je to takové návratové gesto, jakési „doma jsme pořád“.
Koncert bude prvním hudebním vystoupením v nové Malšovické aréně a zároveň největším ve vaší historii. Jaké výzvy a přípravy jsou s tak velkou akcí spojené?
Je to obrovský projekt. Přípravy začaly už víc než rok před samotným koncertem – někdy na jaře 2024. Takový koncert není jen o tom vylézt na pódium a odehrát pár hitů. Je to o zvuku, světlech, vizuálech, dramaturgii večera, bezpečnosti, organizaci areálu. Sestavili jsme playlist, který má přes třicet skladeb a pokrývá celé naše tři dekády tvorby. Zároveň jsme začali oslovovat hosty. Přijde dechová sekce, bývalý saxofonista Štěpán Škoch, trumpetista Petr Kužvart, s námi budou zpívat Jamajka Koblicová a Daniela Čelková, které s námi kdysi nazpívaly Punčocháče. Zahraje i Jáchym Grohman, syn našeho tragicky zesnulého bubeníka Pavla. I díky těmto hostům to nebude jen koncert, ale taková retrospektivní oslava celé éry. A to s sebou samozřejmě nese náročnost.
Jak jste zmínil, plánujete zahrát více než 30 největších hitů. Jak jste vybírali skladby pro tento speciální setlist?
Bylo to skoro jako kurátorská práce. Měli jsme před sebou obrovský seznam, protože za 30 let jsme vydali spoustu desek. Chtěli jsme, aby každé naše období bylo reprezentované, ale zároveň jsme si řekli, že to musí být písničky, které nás baví. Nešlo jen o to potěšit fanoušky, ale i nás samé. Takže jsme oprášili věci jako Rádio Bubeneč, Kytarista nebo úplně první songy z naší debutové desky. Cílem bylo vytvořit výběr, který je vzpomínkový i živý. A taky jsme si dovolili pár překvapení.
Kromě koncertu plánujete i doprovodný program s vystoupeními místních kapel. Jaký význam pro vás má podpora regionálních hudebníků a jak jste vybírali účinkující?
To je pro nás důležitá věc. My sami jsme kdysi dostali šanci jet jako předkapela s Jasnou pákou a s Hudbou Praha. A to pro nás bylo zásadní – opravdová škola života, zkušenost, která nás profesně posunula. Proto se snažíme tenhle princip vracet dál. Když hrajeme větší akce, často si vybíráme místní kapely z daného kraje. Chceme jim dát možnost zahrát si na velkém pódiu před spoustou lidí. Pro ně to může být první zásadní zkušenost, která je třeba motivuje zůstat u hudby. Je to takové předávání energie dál.
Chinaski míří do Arény |
Vaše kariéra trvá už tři dekády. Jak se podle vás změnila česká hudební scéna od vašich začátků a jak vnímáte své místo nyní?
V devadesátkách jsme byli punkrocková studentská kapela, vůbec jsme nepočítali s tím, že se někdy budeme objevovat v televizi nebo v časopisech. Doba se změnila, stejně jako my. Nyní je úplně jiná infrastruktura – za nás byly kazety, pak CD, teď streamy. Dřív jsme měli diskmany u pasu, teď mají lidi celý svět hudby v kapse. Ale i přístup k hudbě se proměnil. Dřív bylo sehnat desku výjimečná událost, teď je vše dostupné během vteřiny. Lidi mají víc možností, ale možná míň času tu hudbu opravdu vnímat.
Co považujete za největší proměnu v tom, jak se hudba tvoří, vydává a poslouchá?
Je to kombinace dostupnosti a digitalizace. Hudba je víc „spotřební“, protože ji máme hned a zadarmo. Vzniká v domácích studiích, šíří se na TikToku. Ale zároveň vnímám jako nový fenomén vliv AI. Ta hudbu nejen analyzuje, ale už ji i generuje. A to mě trochu děsí. Když v hudbě chybí lidský prvek, přijde mi to jako prázdné zboží. Neříkám, že se tomu chceme bránit, svět se mění, ale pořád věřím v živý kontakt mezi kapelou a publikem. To AI nikdy nenahradí.
Jak vnímáte posun k sociálním sítím a streamovacím platformám a jak se mu Chinaski přizpůsobili?
My jsme se museli přizpůsobit, jinak to nejde. Ale osobně – já sociální sítě vůbec nepoužívám. Nechci, nebaví mě to. Naštěstí máme v kapele rozdělené role, a tohle dělá někdo jiný. Ale samozřejmě víme, že pro mladší publikum je to naprosto klíčové. Je to jejich jazyk. Naše hudba se musí umět pohybovat i v tomhle prostoru, jinak bychom zůstali v minulosti.
Vaše hudba oslovuje fanoušky napříč generacemi. Čím si to vysvětlujete?
Myslím, že kombinací několika věcí. Nejsme striktně žánrově vymezení, zpíváme česky, což lidi oslovuje přímo. A hlavně – děláme jednoduché, ale ne hloupé písničky. Snažíme se mít v textech háček, vtip nebo situaci, kterou lidi zažívají. A často nám říkají, že se v našich textech poznávají. A to je možná ten důvod, proč si nás najdou jak třicátníci, tak třeba jejich rodiče.
Je v české hudbě stále prostor pro kapely jako Chinaski, které staví na tradičním písničkářství?
Určitě ano. Kapely s kytarami, se strukturou sloka-refrén pořád mají své publikum. Kdysi to vypadalo, že kytarová hudba vymírá, když se prodávalo víc gramofonů než elektrických kytar. Ale ukázalo se, že ta živá forma hudby má pořád sílu. Nemusíš mít syntetizátory, abys zaujal. Stačí dobrá písnička a energie.
Co vás motivuje pokračovat i po třiceti letech? Máte chuť experimentovat, nebo zůstáváte u osvědčené cesty?
Nejvíc mě pořád baví psát písničky. Je to taková dobrodružná hra, hledání slov, melodií, ladění detailů. Baví mě být po nocích s kytarou, hledat ten správný verš. A taky pak to přetavit v nahrávku, pohádat se s klukama v kapele, co funguje a co ne… To mě drží. Nepůjdu do taneční hudby, to by nám nikdo nevěřil, ale inspirace z různých žánrů je důležitá. Hudba je živý organismus.
