Když dostane nápad, nejraději by ho za pár hodin nabízel zákazníkům. A když se kolem něj děje něco mimořádného, v hlavě mu paradoxně nastává klid. Jan Kočař, majitel firmy GoldBee, má rád rychlost, změny a nové podněty. V práci svým ADHD občas převrátí kolegům den naruby, na cestách ho to táhne k aktivním sopkám i do míst poznamenaných válkou.
Rakovina už není automatická stopka. Pojišťovny mění pravidla pro nemocné klienty![]() |
Dlouho to všechno považoval jednoduše za svou povahu. V rozhovoru mluví o podnikání v neustálém pohybu, o své posunuté hranici rizika i zážitcích, po kterých pracovní průšvihy vypadají o poznání menší.
Dlouho jste svou diagnózu ADHD bral jako součást povahy. Co vám pomohlo pochopit, jak ovlivňují váš život?
Věděl jsem o svých diagnózách, ale vlastně jsem je nikdy příliš neřešil. Zlom přišel až ve chvíli, kdy mě na to upozornila moje terapeutka a řekla mi, že některé věci s nimi spojené mohou mít zásadní vliv na to, jak nyní funguji – psychicky, pracovně i ve vztazích s lidmi. Do té doby jsem to všechno bral jednoduše jako svůj charakter. Něco byly moje výhody, něco chyby. Až zpětně jsem si začal uvědomovat, že některé vlastnosti, které v současnosti v podnikání využívám, třeba rychlost, impulzivitu nebo potřebu dělat věci jinak, mohou souviset právě s tím, jak moje hlava funguje.
Mladí odcházejí ze škol za výdělkem. Za rozhodnutím ale stojí i rodinné problémy![]() |
Na cestách vás přitahují aktivní sopky i místa zasažená válkou. Co vás táhne právě tam?
Odjakživa mě fascinují místa, kde se děje něco mimořádného. Když něco vidím ve zprávách nebo o tom čtu, nestačí mi to jen sledovat z obrazovky. Mám potřebu to místo vidět na vlastní oči, nasát jeho atmosféru a udělat si vlastní obrázek. Když stojíte pod aktivní sopkou nebo na místě, které nedávno zasáhl válečný konflikt, najednou neřešíte e-maily, práci ani každodenní problémy. Jste stoprocentně přítomný. A asi právě to je pro mě nejsilnější. Nevyhledávám neštěstí druhých lidí ani nebezpečí samo o sobě. Přitahuje mě intenzita těch okamžiků a možnost vidět na vlastní oči místa, která jinak známe jen ze zpráv.
Souvisí podle vás potřeba intenzivních zážitků s ADHD? Co se vám v takových chvílích děje v hlavě?
Ano, tu souvislost tam u sebe určitě vnímám. Běžné prostředí je pro mě někdy jednoduše málo stimulující. Když sedím týden v kanceláři a nic nového se neděje, moje hlava si začne automaticky hledat další podněty. Nemusí to být nebezpečí nebo adrenalin. Potřebuji spíš nový podnět, nápad, zkušenost nebo prostředí. A je na tom jeden paradox, čím intenzivnější je někdy situace kolem mě, tím větší klid mám v hlavě. V běžném životě mi v ní běží deset věcí najednou, zatímco v takové chvíli je tam najednou jen jedna. A to je pro mě hrozně osvobozující.
Sloní zadek není diagnóza. Proč s ním můžete chodit a vůbec netušit, že ho máte?![]() |
Zažil jste na těchto cestách chvíli, kdy jste si řekl, že už riskujete příliš? A co si z nich odnášíte do běžného života?
Popravdě ne. Nikdy jsem si v tu chvíli neřekl, že už jsem za hranou přijatelného rizika. Asi ji mám posunutou dál než většina lidí. V situacích, které mohou zvenčí působit nebezpečně, paradoxně většinou necítím strach. Nejsilnější pro mě byl asi Izrael, konkrétně oblast kibuců Nahal Oz a Re’im. Stát na místě, které zasáhl útok 7. října 2023, a především na místě hudebního festivalu Nova, kde je nyní památník obětem, bylo něco úplně jiného než o tom číst nebo to sledovat ve zprávách. Najednou za čísly vidíte konkrétní lidi, jejich fotografie a jejich příběhy. Tyhle zkušenosti mi dávají hlavně perspektivu. Člověk si uvědomí, jak snadno dokáže v každodenním životě považovat za katastrofu něco, co je ve skutečnosti jen problém, který má opravdu řešení. A možná se mi to přenáší i do podnikání. Když se něco pokazí, málokdy mám pocit, že je všechno definitivně v háji. Dokud existuje nějaká možnost řešení, má podle mě vždy smysl bojovat až do konce.





















