Do projektu se zapojilo osmnáct mladých lidí ve věku od 16 do 21 let, kteří společně s tvůrčím týmem zkoumali, kým jsou, když se na ně nikdo nedívá, a jak je formuje pohled druhých. Výsledkem toho je performativní báseň o vlastní existenci, propojující současné divadlo, tanec i osobní výpovědi. Jak projekt vznikal, proč je téma sebehodnoty v současnosti tak naléhavé a co znamená dostat se k sobě, jsme probírali s režiséry projektu Annou Klimešovou a Petrem Erbesem.
Inscenace K sobě se dotýká tématu sebehodnoty. Proč je podle vás právě toto téma pro mladou generaci tak naléhavé?
Anna Klimešová: Vnitřní pocit vlastní hodnoty a sebepřijetí je téma, které v tomhle věku hodně rezonuje. Člověk se osamostatňuje, řeší, kým chce být, kam půjde studovat, čemu se bude věnovat. Najednou je na něj kladená spousta očekávání. Zároveň se odpoutává od rodiny, zažívá tlaky ve škole, na sociálních sítích, první zkušenosti s láskou, novými kamarády a potřebou někam patřit. Je toho strašně moc najednou, a právě proto mi téma sebepřijetí přijde důležité. V širším kontextu se týká nás všech a souvisí i s frustrací ve společnosti a s tím, jak zdravě sebevědomá bude.
Petr Erbes: Pro toto téma je důležitý věk. Člověk se rozhlíží a zkoumá narativy, v nichž žije, poznává se. Jde od sebe, aby šel k sobě. Důležité je zmínit i to, že s tématem jsme nepřišli my. Iniciovaly ho společně s celým projektem dvě z performerek – Maya Kintera a Adéla Kapková.
Jak jste sám zmínil, člověk jde od sebe, aby šel k sobě. Co pro vás osobně znamená „dostat se k sobě“?
P. E.: Vnímám to jako prostor pro zastavení, protože bez něj je těžké dostat se blíž. Mám radost, že tohle zkoušení mi takový prostor vytvořilo, protože téma nevnímám pouze jako generační, ale spíš jako proces, který se úplně stejně jako mladé generace týká třeba i mě.
A. K.: Pro mě „dostat se k sobě“ znamená uvědomit si, že existuju. Vědět, co bych chtěla, vnímat svoje tělo a mít pocit, že moje existence má smysl. Je to o propojení s vnitřním proudem toho, kým jsem ve své podstatě. Vnímám to jako celoživotní proces, který pořád zkoumám.
Zmiňujete také fenomén hodnocení a bodování lidí. Kdy jste si během zkoušení uvědomili, že právě toto je jedno z klíčových témat?
P. E.: Tohle téma se objevovalo od začátku při diskuzích o tom, kde na téma sebehodnoty narážíme v každodenním životě. Ať už šlo o sociální sítě, hodnocení ve škole, různé soutěže, nebo komentáře doma, ukázalo se, že téma hodnocení je klíčové proto, že je zkrátka součástí každodenního života.
A. K.: Myslím, že se to hodně pojilo i s otázkou, kdo nás vlastně hodnotí. Vedle rodiny, přátel, neznámých lidí v metru jsme se dostali k tomu, jak často hodnotíme sami sebe a jak se to pak odráží v sebecenzuře. Zajímaly nás pak situace, kdy vnitřní kontrola ovlivňuje odvahu projevit se nebo ukázat věci tak, jak je skutečně cítíme.
Jakou roli v inscenaci hrají věty, které o sobě slyšíme v dětství? A které to vlastně nejčastěji jsou?
A. K.: Hodně jsme si povídali o tom, jak nás některé věty, které zaslechneme v dětství, ovlivňují třeba i do dospělosti. Jsou jako taková ozvěna, která se vrací a zrazuje nás například od zpěvu, protože nám někdy někdo řekl, že nám to nejde, nebo ať to raději neděláme. Chtěli jsme do představení zařadit věty, které jsou součástí naší identity, ale vyslovil je někdo jiný. Co se o nás například říkalo, ještě než jsme se narodili.
P. E.: Vedle toho jsme se chtěli také podívat na dětskou představu o tom, kým jsme byli nebo jaké vlastnosti jsme v dětství měli, a později je ztratili. Díky tomu víme, že máme v projektu člověka, který byl do pěti let nejvtipnějším člověkem na světě. Jeden z performerů uměl do šesti ovládat vítr a jedna z performerek byla dokonce nejlepší Hannah Montana na světě. Lepší než ta skutečná.
Projekt vznikal s osmnácti mladými lidmi. Jak se liší práce s touto generací oproti profesionálním souborům?
P. E.: Pracujeme podobným způsobem, ale zdá se mi, že téma inscenace se v našem případě hodně silně propojuje s osobními tématy. I proto zkoumáme víc performerský přístup, kde je každý sám za sebe.
A. K.: Mám pocit, že ten proces byl hodně o důvěře, otevřenosti a vytváření bezpečného prostoru. Víc než o hledání nějakého specifického hereckého jazyka šlo o hledání vlastního projevu a sebevyjádření. Hledali jsme, jak já jako performer nebo performerka mohu na jevišti vyjádřit svou identitu. Myslím, že všichni do toho přinášeli obrovskou autenticitu, energii a radost z toho být spolu, ale zároveň i určitou křehkost. Právě tahle kombinace mi přišla hodně silná.
Motiv kruhu je ústředním obrazem inscenace. Co všechno tento symbol v sobě nese?
A. K.: Kruh je taková brána k sobě. V rámci scénografie pracujeme s dvěma kruhy – jeden je na podlaze a snímá ho kamera a druhý se promítá na zdi. Umožňuje tedy performerům, aby sledovali samy sebe, případně se dostali na místa, kam by se jinak nedostali. Zároveň nám přišel silný i jako archetypální tvar a určitý symbol celistvosti a bezpečí. Zároveň funguje i jako takový spotlight, který dává performerům ohraničený prostor a pozornost.
