Prostřednictvím konkrétních osudů ukazuje, s jakými obtížemi lidé přicházejí, jak o nich přemýšlejí a jaké cesty ke změně hledají. Zároveň otevírá důležitá témata, jako jsou úzkosti, rodinné vztahy nebo zkušenosti z dětství, a přibližuje psychoterapii jako jednu z možných cest, jak se s náročnými situacemi vyrovnat.
V rozhovoru Ševčíková popsala, co se skutečně odehrává za dveřmi terapeutovny a jak může člověk začít pracovat se svými obtížemi, i když se zatím rozhodne psychoterapii nevyhledat.
Název knihy je silný. Jaký význam v sobě tato věta nese a proč je podle vás důležité, aby si ho lidé uvědomili?
Název knihy odkazuje k pocitu, který často lidé mají. Je to jakési zavalení problémem, úzkostí, bolestí, smutkem. A pokud v tom pocitu setrváme, živíme ho svojí pozorností, mluvíme jen o něm, může se stát, že začneme mít pocit bezvýchodnosti, jako bychom byli obsazeni tímto pocitem. Jako bychom doslova byli tím pocitem, problémem, jsme v tunelu. Tak to ale není. Každá emoce se časem mění a máme možnosti a manévrovací prostory, jak s tím pocitem naložit. Prvním krokem může být oddělení sebe a problému, pohled na problém zvenčí. A právě tím si začít vytvářet onen manévrovací prostor, odstup.
Strach z války a jeho dopad na psychiku. Proč nás děsí konflikty ve světě? |
V knize popisujete skutečné příběhy klientů z psychoterapeutické praxe. Co vás vedlo k rozhodnutí tyto příběhy zveřejnit?
Všechny příběhy jsem zveřejnila po souhlasu mých klientů a jsou anonymizované. To znamená, že klienti mají v knížce jiná jména než ve skutečnosti a že jsem měnila i některé reálie jejich života tak, aby nebyli snadno rozpoznatelní. O co totiž jde, je způsob, jakým si poradili se svým trápením. A ten se dobře sdílí a přibližuje na konkrétních příbězích. Čtenáři by si měli odnést několik poznání – podívej, nejsi sám, kdo se něčím podobným trápí. Existují různé způsoby řešení. Jeden z nich ti může zprostředkovat psychoterapie, ve které to vypadá například takto. Ale psychoterapie je jen jedna z cest. Možná se necháš inspirovat některými tipy na konci každé kapitoly, kde získáš informace o tom, jak se sebou pracovat.
Co se nejčastěji děje za zavřenými dveřmi ordinace?
Za zavřenými dveřmi u mě se odehrává dialog v atmosféře důvěry a přijetí. Není to ale lakování skutečností na růžovo. Je to cesta, která není vždy jednoduchá nebo přehledná. Vždy ale dbám na to, aby byla důstojná a krásná. Možná náročná, ale rozhodně pro klienta užitečná. O užitečnosti naší společné cesty rozhoduje vždy klient.
Zákaz sociálních sítí pro děti nestačí. Jak je naučit bezpečnému a zodpovědnému chování? |
Vyžaduje návštěva psychoterapie odvahu?
Ano. Vydáváte se na cestu, na níž pouštíte do svého nitra druhého člověka, se kterým se nejdřív potřebujete seznámit a přesvědčit se, že jste s ním v bezpečí. Do obývacího pokoje také nepozvete každého náhodného kolemjdoucího. Diplom z vysoké školy a postgraduální psychoterapeutický výcvik je nutnou podmínkou, ale nikoli zárukou, že si budete „vonět“. Je tedy v pořádku hledat a změnit psychoterapeuta, pokud mezi vámi zrovna nepřeskočila jiskra důvěry. Lidé se často obávají, že budu „Chocholoušek“ a nechám je odvézt na psychiatrii, nebo je budu soudit a moralizovat za jejich život. Ale není to tak. Mým úkolem není soudit, mým úkolem je pomáhat hledat způsoby a metody, jak být v životě spokojenější, šťastnější, rozhodnější, sebevědomější, vztahový nebo uvolněný.
Jaké jsou podle vás první kroky, které může člověk udělat sám, když cítí, že ho něco dlouhodobě trápí?
Prvním a důležitým krokem podle mě je si přiznat, že mě něco trápí a že potřebuju pomoc. Přijmout to jako součást svého vývoje, nikoli jako osobní selhání. Potom pravděpodobně snáze sáhnu po pomoci, která je pro mě zrovna v této chvíli dostupná. Někdo čte nebo poslouchá příběhy, někdo vyhledá kněze, babičku, psychoterapeuta, někdo vyrazí do světa.
