Harmonii zdánlivě neslučitelného se rozhodly zachytit japanoložky Denisa Vostrá a Alice Kraemerová ve své knize Japonské ostrovy: Zajímavosti a přízraky 47 prefektur. „Nechtěly jsme, aby v knize byla jen turisticky profláknutá místa. Snažily jsme se vybírat taková, která jsou něčím zvláštní a mohla by turisty šťouraly zajímat,“ říká v rozhovoru pro deník Metro spoluautorka knihy Kraemerová.
Vaše kniha propojuje geografii, kulturu i folklor. Podle čeho jste přízraky a zajímavosti vybíraly?
Denisa Vostrá (DV): Prefektur je celkem 47, musely jsme se tedy trochu mírnit, protože zajímavých míst i přízraků je v každé z nich mnohem víc, než by se do knížky vešlo. Naším cílem bylo vytvořit zábavný kulturně-geografický přehled a psaly jsme samozřejmě i o některých známých místech a rozšířených přízracích, bez nichž si Japonsko nelze představit.
Zapomeňte na přeplněné hrady. Tohle jsou místa, která průvodci často přehlížejí |
Japonsko často popisujete jako harmonii protikladů. Jak tuto rovnováhu vnímají samotní Japonci v každodenním životě?
Alice Kraemerová (AK): Japonci to nevnímají, oni v tom žijí, kupují si talismany a amulety, vybírají si svoji věštbu pomocí omikudži, o lidových slavnostech se účastní průvodů, snaží se pokračovat v tradicích a moderní technologie jim v tom rozhodně nepřekážejí, spíše naopak – pomáhají s informacemi.
DV: Myslím, že v sousloví „harmonie protikladů“ je pro Japonce zásadní ta harmonie. Protiklady v tom vidíme spíš my při pohledu zvenčí, snad proto, že si japonskou kulturu a společnost potřebujeme nějak utřídit.
Mnohé bytosti, jako Amabie nebo namahage, mají hlubší symbolický význam. Do jaké míry jsou tyto přízraky stále živou součástí současné japonské kultury?
DV: Přízraky tohoto typu rozhodně zůstávají důležitou součástí japonské kultury, už proto, že z ní vycházejí. Obři namahage mají své kořeny v prefektuře Akita na severu Honšú a to, jak je vnímají místní, lze přirovnat k tomu, jak české děti vnímají třeba Mikuláše.
Nejkrásnější paláce v Česku se otevřou zdarma! Vyrazte 8. května na den otevřených dveří |
AK: Naproti tomu zahraniční turisté se většinou nestačí podrobně o tento druh folkloru zajímat, protože mají dost práce s tím, aby překonali jet lag, aby se zorientovali v dopravě, navštívili ta nejzajímavější místa a podobně. Ale mezi Japonci stále žije i Amabie, která chránila před nemocemi už v 19. století. Během pandemie koronaviru se obrázky téhle bytosti začaly znovu objevovat jako amulety.
Překvapilo vás během práce na knize ještě něco nového nebo nečekaného, co změnilo váš pohled na tuto zemi?
AK: I když jsem v Japonsku mnohokrát byla, nežila jsem tam a rozhodně nemám procestováno celé Japonsko. Sama jsem ráda vyhledávala zajímavá místa, do kterých bych se třeba ráda podívala.
DV: Asi není v silách cizince, který se v Japonsku nenarodil a nežije tam, japonské kultuře plně porozumět. Právě proto asi o Japonsku píšeme – vždycky objevíme něco nového, co nám umožní zasadit to, co už aspoň částečně známe, do širších, a někdy dokonce překvapivých, souvislostí. Studium japonské kultury je ovšem cesta, která nikdy nekončí, a tak pokračujeme i my – a snad můžeme prozradit, že třetí knížku do série chystáme zase na příští jaro.
Jamauba či Čiba
|
