Když se bavím s herci, někteří říkají, že když se chystají na roli, musí si nastudovat a pochopit postavy, jiní na sebe zase nechávají působit text představení. Jak to máte vy?
Rozhodně když se chystám na nějakou postavu, musím ji nastudovat. A pokud vychází z reálné osoby, tak i historické souvislosti a všechny dostupné informace, protože jinak danou postavu nemohu ztvárnit tak, jak má být.
Tedy při přípravě na Draculu jste studoval i Vlada III. a byl se podívat v Rumunsku?
Do Rumunska jsem vyrazil až později, ale ano, byl jsem se podívat přímo na těch místech. A Vlada Tepeše, který skutečně existoval a byl předlohou Draculy, bylo potřeba nastudovat podrobně. Ale tehdy nám to všem dost usnadnil pan režisér Jozef Bednárik. Už před začátkem zkoušek nám připravil podklady i psychologický rozbor postav, kde nám popsal všechno, co bylo k dané roli potřeba.
Ikonický muzikál Dracula měl premiéru před 30. lety, přesně 13. října 1995. Pro zpěváka Daniela Hůlku se tato role stala osudovou. V rámci oslav se muzikál vydá začátkem příštího roku na turné po sportovních halách.
Říká se o něm, že měl jasnou představu o svých dílech. Byl vůbec prostor do zkoušení tehdy zasahovat podle toho, jak jste postavu chápal vy?
Nebyl, ale ani to nebylo potřeba. On byl geniální a vždycky skvěle připravený. Když jsme ještě před začátkem zkoušek měli takzvané korepetice (pěvecký nácvik hudebních partů za doprovodu klavíru – pozn. red.), už od začátku na nich vždy seděl a rovnou nám říkal, co se při té které skladbě odehrává v ději, takže jsme se to neučili jenom jako noty a písně, ale rovnou i s interpretací a výrazem.
Člověk ve 27 letech, kdy jste poprvé tuto roli hrál, vnímá svět jinak. Je nějaká konkrétní chvíle v muzikálu či árie, kdy jste si během let uvědomil, že jste jinde?
Úplně v celé roli. Protože autor libreta Zdeněk Borovec byl další génius, který se na Draculovi podílel. Ty texty jsou úžasné, ale některé věci jsem v těch 27 letech opravdu nechápal, ani nemohl. Za těch třicet let se do mého vnímání promítly moje životní zkušenosti, ať už ty dobré, nebo ty špatné. Tehdy jsem byl víc závislý na interpretaci režiséra Bednárika, teď už si myslím, že chápu, co těmi texty Zdeněk chtěl říct, a je v tom otisknutý i můj život. Však to hraju 30 let, mám za sebou asi 1 500 repríz a po mém boku se vystřídaly tři generace manželek.
Je s vámi celou tu dobu ještě někdo z původního obsazení?
Třeba nymfy Renata Drössler, Hanka Křížková a Sylva Schneiderová. Taky Tomáš Trapl, který původně hrál kněze, ale už tehdy se alternoval s Jirkou Kornem v trojroli Šašek/Sluha/Profesor. Pak je tam s námi celou dobu i v roli Krvinky tanečník Jurij Kolva, to je úplně neuvěřitelné. A třeba Ivo Hrbáč, ten začínal v malé roli mnicha, ale teď už hraje trojroli, a dokonce párkrát už hrál i Draculu.
První nastudování bylo v Kongresovém centru. Jak na to vzpomínáte?
Vzpomínám na to jako na nejkrásnější práci, kterou jsem kdy zažil, a to jak díky panu režiséru Bednárikovi, tak i díky celému obsazení, celému inscenačnímu týmu a všem autorům.
Dracula 30
|
V rámci oslav 30. výročí od premiéry jste se už letos vydali do hal a a zkraje příštího roku se tam vrátíte. Jaké je to hrát ve velké sportovní hale?
V některých halách je zima, protože vše je postavené na zakrytém ledě, kde se normálně hraje hokej. Celé je to vždy obrovské, často na pódium vede komplikovaná cesta. Naštěstí máme naprosto dokonalou techniku, skvělé kluky a šéfuje jim Viktor, který, když je cesta opravdu složitá, na mě čeká a dovede mě k místu, kudy mám vstoupit na pódium. Fakt jsem byl úplně nadšený z toho, jak to všechno do sebe zapadlo v zákulisí i na jevišti a těším se, že to opět zažiji.
Je ještě v něčem jiné hrát muzikál v hokejové aréně?
Je to takové zvláštní i v tom, že někteří diváci nás vidí z velké dálky, což je jiné než v divadle. Jenže v hale vás zabírají kamery a jsou tam obrazovky, takže divák vidí i naprostý detail. Ale i toto je vlastně podobné hraní v Kongresáku, protože tam sice nebyly obrazovky, ale zatímco některá sedadla byla vzdálená desítky metrů, diváci v první řadě nás měli od sebe metr. Interpret v Kongresovém centru musí zvážit každé gesto, aby to pro první řady nebylo trapné a přehnané a zároveň to bylo čitelné pro diváka v poslední řadě.
Do výročního turné se vrátili i mnozí, kteří už běžně v tomto muzikálu nehrají. Třeba Monika Absolonová jako Lorraine. Jaké to bylo po letech, zkoušeli jste hodně?
Všichni, kteří jsme zažili zmíněné zkoušení s Jozefem Bednárikem, to máme s Beďem tak poctivě nazkoušené, že kdybyste nás vzbudili o půlnoci, tak nám to naskočí. Zrovna s Monikou jsme nehráli dvacet let, ale dlouhé zkoušení nebylo potřeba. Jen jsme vešli na jeviště, okamžitě všechno naskočilo a bylo to, jako bychom spolu hráli včera. Už se těším na leden a únor příštího roku, kdy se s Draculou opět chystáme do osmi hal v Česku i na Slovensku, celé turné pak vyvrcholí 12. února v pražské O2 areně.
Dracula k vám neodmyslitelně patří. Občas lidé spojení s jednou postavou žertují, že si jejich fanoušci zaměňují fikci s realitou. Máte nějaké vtipné zážitky?
To opravdu nemám. Nikdy po mně nikdo nechtěl, abych se mu zakousl do krku nebo ho narazil na kůl. (smích) Ale například se mi vybavuje mnoho let starý zážitek, i když nebyl na ulici, ale přímo v divadle. Jedna paní byla takovou fanynkou, že svého syna začala oblékat jako upíra. Jednou, a nikdo nevíme jak, se jí přes všechnu ochranku povedlo proniknout až do mé šatny. Bylo po představení, já jsem byl jenom ve spodním prádle a ona najednou rozrazila dveře a zastavila se těsně přede mnou. Strašně jsem se tehdy lekl, protože byla i trochu nalíčená jako nymfa. Hned za ní vběhla ochranka a vyvedli ji. Určitě mi nechtěla nic udělat, ale ten muzikál ji prostě pohltil.
Přemýšlel jste někdy o tom, proč se Dracula tolikrát vracel, ale třeba další muzikál autorů Svoboda/Borovec/Hes/Bednárik s názvem Monte Cristo, který vám psali na míru, ne? Přitom byl divácky taky úspěšný.
Můžu prozradit, že příští rok se Monte Cristo do Kongresového centra vrátí, mám z toho velkou radost. S mojí manželkou Barborkou jsme rozjeli akci, kterou jsme nazvali „oživování Monte Crista“ a s velkou radostí a zápalem se k nám přidal Jiří Paulů, který je správcem hudebního odkazu Karla Svobody. Ozval se nám producent Tomáš Ságl, vyslyšel moje přání a apely na to, jak kvalitně se musí pracovat a postupovat přesně tak, jak jsem vám popsal, že jsme pracovali s režisérem Bednárikem. Chceme prostě uctít odkaz jednak autorů Karla Svobody, Zdeňka Borovce a Richarda Hese a samozřejmě také Jozefa Bednárika. Bude dlouhé poctivé zkoušení. Já budu tentokrát ten, který bude dělat psychologické rozbory postav a už se moc těším.
Co vás kromě zmíněného teď pracovně naplňuje?
Z muzikálu už mám opravdu jenom Draculu a občas si zaskočím zahrát Caesara do Kleopatry. Ale jinak jsem se vrátil do opery. V padesáti jsem začal chodit na hodiny zpěvu k profesoru Vladimíru Chmelovi, což je nejen fantastický zpěvák, který byl mimo jiné šest let v angažmá v Metropolitní opeře, což je vrchol pro operního pěvce, ale také je to úžasný člověk a geniální pedagog. Celý život jsem říkal, že se v padesáti vrátím do opery, tak jsem tehdy za Vladem přišel. Měl se mnou opravdu velkou trpělivost, chodil jsem k němu třikrát týdně na zpěv. Bylo to perných pět let, než jsem se mohl do opery vrátit. Ale teď jsem šťastný, protože i nejtvrdší operní kritici mě přijali zpátky. A na hodiny zpěvu k panu Chmelovi chodím samozřejmě dál, protože zpěvák, když chce, aby mu hlas vydržel, tak na něm musí neustále pracovat.
Jezdíte ale i koncerty, že?
Mám dva sólové recitály, se kterými jezdím po Česku, momentálně i po Slovensku. Zpívám tam především staré hity, které pro mě napsali Karel Svoboda a Zdeněk Borovec.
A nějaké nové album je v plánu?
Chystáme se vydat napůl živý záznam právě z tohoto recitálu. Protože všechny skladby jsou jinak zaranžované a i já je zpívám jinak než před lety. Ale nijak na vydání nespěcháme, chceme si to užívat.
