Zeptali jsme se obou cestovatelů na jejich zážitky z cestování právě s dětmi. V rozhovoru nastínili, jak začali cestovat, a mimo jiné prozradili, zda je náročné cestovat s dětmi.
Kde se vzala vaše vášeň k cestování?
Matouš Vinš: Cestoval jsem odmalička s rodiči po Česku a pak mě na základce začal táta brát i na výlety po Evropě, hlavně za uměním. Jak to šlo, začal jsem na cesty vyrážet sám, nejčastěji stopem. Už tehdy jsem si uvědomil, že mě nejvíc baví poznávat lidi a jejich životní příběhy. V osmnácti letech jsem vyrazil do Skotska, projel ho za měsíc skoro celé stopem a přivydělával si hraním na ulicích. Od té doby jsem už hledal možnosti, jak cestovat co nejvíce.
Pavla Trávníčková: Na vysoké jsem letní prázdniny pravidelně trávila na polích v Anglii. Do farmářských prací se místní příliš nehrnou, a tak se na jedné z farem vytvořila komunita Čechů a Slováků. Čas na polích jsme si krátili povídáním. Někteří z party tam byli už poněkolikáté – každý rok od května do srpna pracovali v Anglii, aby zbytek roku cestovali. Tehdy mě to nesmírně inspirovalo a rovnou jsem se vydala s kamarádkou stopem po Anglii až do Skotska. Díky jedné studentské organizaci jsem už měla spoustu přátel z celého světa, a tak jsem si po škole dala cíl cestovat. Vyrazila jsem na roční cestu do Asie – a v podstatě už se z ní nikdy nevrátila.
Vyznačujete se mimo jiné tím, že oba cestujete po světě s dětmi. Itálie, Thajsko... Kde se ta myšlenka vzala?
MV: Už za deset let na cestách sám a pak s partnerkou jsem potkal spoustu rodin s většími i hodně malými dětmi. Někteří cestovali „běžně“ na dovolenou, někteří klidně vyrazili na rok do světa jako celá rodina a vždy se na měsíc až tři někde usadili. I díky tomu mi bylo jasné, že příchodem potomka se sice cestování trochu změní, ale vůbec to nemusí znamenat, že cestovat přestaneme. V současnosti například trávíme měsíc v Turecku.
PT: Moje starší dcera je můj nejlepší cestovatelský parťák. Zatímco manžel často kouká do telefonu, my dvě se společně díváme z okýnka a obdivujeme svět kolem nás. Baví mě s ní trávit čas a chci jí toho předat co nejvíc. Mladší dcera je sice neposeda a cestování s ní je větší výzva, ale i tak mi to za ty chvíle únavy stojí. Už jen proto, že pocházejí z multikulturní rodiny, je pro mě důležité, aby si vytvořily vlastní pohled na svět a nenechaly se svázat zažitými stereotypy.
Je opravdu cestování na vlastní pěst s dětmi tak náročné?
MV: Už dlouho se snažím lidem přiblížit myšlenku pomalého cestování. Nehnat se za atrakcemi, památkami a zážitky, ale nechat si prostor pro hlubší poznání destinace, kontakt s místními lidmi a drobné náhody, které ve výsledku většinou přinesou ty nejlepší zážitky. Nejlepší je připravit se na to, že nestihnete vůbec nic z toho, co byste vy jako dospělí chtěli. Ve výsledku budete mile překvapení. Vlastně velmi pravděpodobně stihnete vidět mnohem víc než bez dětí. V tom je podle mě ta krása – koukat na svět dětskýma očima a s jejich zvědavostí. Navíc vám otevřou dveře do míst, kam byste jinak neměli šanci se podívat.
PT: Cestování na vlastní pěst s dítětem je vždy náročnější a úplně jiné než sólo cestování nebo cestování v páru. Přestupy na letištích jsem s dvouletou dcerou často trávila na eskalátorech nebo se samolepkami v rohu místnosti. Člověk se musí přizpůsobit, maximálně připravit a nemít příliš velká očekávání. Jak říká Matouš – i tak toho zažijete spoustu, jen to bude jiné.
Matouši, vydal jste se s ročním dítětem do Thajska. Můžete cestu nějak přiblížit?
Thajsko je pro mě druhý domov, byla to proto logická první vzdálená destinace s naším Štěpánkem. Vyrazili jsme na měsíc, z toho pár dní v Bangkoku, skoro dva týdny na ostrově Ko Samui a zbytek v mém milovaném Chiang Mai na severu. Měli jsme celkem obavy z dlouhého letu, ale noční přímá linka z Vídně se ukázala jako skvělá volba a syn oba lety víceméně celé prospal.
Když se přesuneme k vaší společné tvorbě, nedávno jste vydali knihu. Prozradíte čtenářům cestovatelské tipy?
MV: Ten za mě nejzásadnější jsem už zmínil – zpomalte. Jestli můžu přidat další, bude to – buďte vlídní a projevujte vděčnost. Vrátí se vám to. Už jen úsměv, prosím a děkuji často stačí k tomu, abyste zanechali dobrý dojem a otevřeli si dveře k mnohem příjemnější interakci. Jak se říká, karma je zdarma.
PT: Kromě praktických tipů o letenkách, vízech, platebních kartách a dalších nezbytnostech, které pomáhají předejít problémům na cestě i nečekaným výdajům, se knihou prolíná koncept cestování vstřícného k místním. Já sama jsem svého manžela poznala na indonéské vesnici, kde jsme ani jeden nemluvili jazykem toho druhého. Můj oblíbený tip tedy zní – buďte jako místní.
