I váš tatínek byl u horské služby. Jaký okamžik z dětství ve vás zanechal nejsilnější dojem?
Ano, táta byl u horské služby a já jsem tak v tomhle prostředí v podstatě vyrůstal. Neuvědomuji si, jestli by se dal najít jeden konkrétní okamžik. Určitě mne ale ovlivnilo celkově to prostředí osamocených horských chat, temných lesů a taková ta ponurost pohraničí, která častokrát vynikne teprve ve chvíli, kdy všichni turisté odjedou dolů do nížin. To všechno určitě formovalo moje vnímání estetiky a také témata, kterým se ve své tvorbě celou dobu věnuji.
Dokument má být poctou hrdinům hor. Jak jste se vyrovnával s odpovědností, aby film nebyl patetický, ale autentický?
Od prvních úvah o tom, jak celý film pojmout, jsme vedli tuhle myšlenku v patrnosti. Patos se nad takovýmto tématem prostě chtě nechtě vznáší. Navíc zadavatelem filmu byla právě horská služba, státem zřizovaná seriózní organizace. To nám logicky trochu svazovalo ruce a vyřadilo možnost nějakého vtipu, nadsázky nebo kontroverze. Nekriticky obdivnému tónu jsme se ale všemi silami snažili vyhnout. A ptáte-li se na autenticitu? Ta tam za mě rozhodně je a my jsme se s celým štábem snažili pracovat tak, abychom ji nijak nenarušovali.
Když jste s kamerou sledoval zásahy záchranářů, co vás nejvíce překvapilo na jejich práci mimo to, co se běžně ukazuje veřejnosti?
Díky svému výše zmíněnému zázemí jsem měl celkem konkrétní představu o tom, co tato práce obnáší. Co mě ale i tak dokázalo docela překvapit, byla míra, kterou tohle povolání ovlivňuje osobní a rodinný život záchranářů. Dobře je to vidět mezi profíky, služba se totiž dělí na dobrovolné členy, kteří vypomáhají o víkendech, a na profesionály sloužící celoročně a každodenně. Právě ti myšlence být nablízku a připraveni pomoci čtyřiadvacet hodin denně podřizují všechno.
Ve filmu kombinujete archivní záběry, výpovědi pamětníků i současnou praxi. Jak jste hledal rovnováhu mezi historií a syrovou současností?
Horská služba slaví devadesátku a za tu dobu se toho událo strašná spousta. Bylo nutné uvést do kontextu dobu vzniku a pak také specifický poválečný vývoj spojený s odsunem původního obyvatelstva, dosídlováním pohraničí a následným rozmachem turismu a všemožných sportovních aktivit. Samozřejmě ale vyprávět pomocí archivu je vždycky trošku ošemetné a diváka to může po chvíli nudit. Proto je zhruba třetina filmu věnovaná historii a zbytek současnosti.
Co bylo při natáčení emocionálně nejtěžší – dívat se zpříma na lidské tragédie, nebo zachytit tiché hrdinství, které není vidět?
My jsme se v průběhu natáčení k žádnému vážnějšímu zásahu nedostali. Záběry, o nichž jsme věděli, že je potřebujeme natočit, vznikaly při cvičeních nebo byly zinscenované přímo pro potřeby kamery. Ve filmu ale promluví celá řada pamětníků nebo současných záchranářů a je pravda, že z některých vyslechnutých příběhů člověka doopravdy zamrazí. Častokrát bylo vidět, že některé z těchto vzpomínek jsou natolik silné, že i po desetiletích od nešťastné události rozechvějí hlas jinak suverénního a zkušeného záchranáře.
Film může být také varováním pro turisty. Co byste chtěl, aby si divák po zhlédnutí odnesl?
Ta myšlenka zazní ve filmu z několika stran a hned několikrát. Obrovské množství problémů si totiž lidé způsobují tím, že české hory stále podceňují. Ty hory nejsou na první pohled nijak vysoké ani rozsáhlé. A v porovnání s opravdovými evropskými velikány jako Alpy nebo Karpaty působí vlastně docela mírumilovně. A možná právě o to jsou zrádnější. Krkonoše jsou například plné zrádných strží a srázů, kam opravdu nechcete sklouznout. Hory Krušné nebo třeba Šumava jsou zase prakticky neosídlené, s množstvím lesů a bažin a ztratit se v nich doopravdy není nic těžkého. Navíc se ve všech českých horách dokáže neuvěřitelně rychle změnit počasí. Takže jestli by si měl divák odnést nějakou myšlenku použitelnou v praxi... je to určitě právě to, že české hory jsou zrádné a nevyplácí se je podceňovat.
Vy jste zvyklý pohybovat se v horách. Změnil vám tento projekt způsob, jak se na hory díváte a jak se v nich chováte?
My jsme měli po celou dobu natáčení plný servis a stoprocentní zajištění přímo od horské služby. Takže byl vždycky po ruce skútr připravený dojet dobít baterky nebo nás odvézt na nejbližší chatu, když už se venku nedalo vydržet. Tihle kluci navíc svůj revír dokonale znají, takže jsme si mohli být jistí, že nás nedovedou na místa nebo do situací, kde by nám hrozilo nebezpečí. To je luxus, o kterém si při jiných natáčeních venku můžeme nechat jenom zdát. I když jsme natáčeli za deště, za sněhových vánic nebo třeba v extrémně nízkých teplotách, bylo tohle natáčení vlastně docela příjemné a myslím, že budu mluvit za celý štáb, když řeknu, že jsme si to celé užili.
