Autobus se pomalu zakusuje do serpentin. Za okny přibývá stromů, svahy pokrývá hustý les. Místo vyprahlých kopců, které si většina lidí s Tuniskem spojuje, míjím korkové duby a kapradiny. Krajina připomíná spíš severní břeh Středozemního moře než sever Afriky. Přitom od pobřeží je to sotva půl hodiny cesty. Vjíždím do nejzelenější části Tuniska.
Výchozím bodem mé cesty je Tabarka, přímořské město, které je vstupní branou do zeleného severozápadu země. Po letech sem znovu začali létat i čeští turisté. Azurově modré moře tu střeží stará janovská pevnost a kruhové objezdy zdobí sochy hudebních nástrojů. Připomínají, že Tabarka je už desítky let dějištěm mezinárodního jazzového festivalu.
Laos bez příkras: Luang Prabang ukazuje krásu i odvrácenou tvář cestování |
Když v Africe zasněží
Nezdržím se dlouho a město pomalu mizí ve zpětném zrcátku. V uších mi ještě zní Sweet Blasphemy od tuniského jazzmana Dhafera Youssefa. Silnice stoupá do výšky téměř osmi set metrů a míjím městečko Ain Draham. Tady v zimě dokonce občas sněží. „Je to nejdeštivější oblast Tuniska. Ročně zde spadne více než 1 500 milimetrů srážek, což je několikanásobně více než na východním pobřeží země,“ vysvětluje mi průvodkyně Kateřina Urbanová Dušková z Tuniského národního úřadu pro cestovní ruch.
Všude kolem jsou lesy. Vedou jimi turistické stezky a domov tu mají divoká prasata, dikobrazi nebo vzácný jelen berberský – poslední původní jelen severní Afriky. Na mnoha kmenech ale něco chybí. Do výšky zhruba dvou metrů je kůra pryč. „První sklizeň korku je možná přibližně po 45 letech života stromu,“ podotýká výzkumnice Imen Khemiri z Lesnicko-pasteveckého institutu v Tabarce.
Z korkových dubů se první kůra získává po 45 letech života stromu.
Na okraji lesa právě několik mužů pracuje. V rukou drží zvláštní úzké sekery a s překvapivou lehkostí odchlipují silnou vrstvu korku. Vypadá to jednoduše, jenže zdání klame. Stačí jediný špatný zásek a strom může poškodit na dlouhá léta. Proto se tomuto řemeslu učí celé roky jen zkušení specialisté. Ke stejnému stromu se pak vracejí až za dvanáct let.
Tisíciletý strážce
Malý autobus se přehoupne přes hřeben Kroumírských hor. Za ním se náhle otevře široké údolí se zlatými lány obilí a stříbřitými olivovými háji. V dálce se leskne hladina jezera. Na jeho břehu sedí místní rybář se dvěma nahozenými pruty a trpělivě čeká na úlovek. Po letošní deštivé zimě je voda vysoko a krajina působí nečekaně svěže.
Na motorce za vodopády Laosu. Bolavenská plošina překvapí kávou i divokou přírodou |
Silnice se stáčí na jih a pak ještě na východ. Lesů ubývá a krajina se otevírá. Cílem je Dougga, jedno z nejzachovalejších antických měst severní Afriky. Leží na návrší nad planinou a z jeho ulic je vidět desítky kilometrů do krajiny, kterou lidé obdělávají už více než dva tisíce let.
Dougga patří k nejlépe dochovaným antickým městům severní Afriky. Z návrší, na kterém stojí, je dodnes vidět do krajiny, kterou lidé obdělávají už více než dva tisíce let.
Nad celým areálem se dodnes tyčí Kapitol, chrám zasvěcený Jupiterovi, Junoně a Minervě.
Procházím rozvalinami města téměř sám. Míjím vchod do domu bohatého patricije a představuji si, jak se jeho rodina a přátelé ochlazují u fontány v atriu. I po dvou tisících letech působí překvapivě živě. Jen o několik stovek metrů dál se nachází římský amfiteátr. Ani ten nezůstal jen muzeem.
Letos tam kvůli velkému zájmu vystoupil Bryan Adams hned dvakrát. „Tunisané mají hudbu opravdu rádi. Festivaly se pořádají po celé zemi – v Kartágu, Hammametu i dalších městech – a hudba je pro ně přirozenou součástí života,“ prozrazuje Katka.
Z otce na syna
Míříme na severovýchod. Podvečerní slunce barví krajinu do červena. Olivové háje jsou stále častější. Některé stromy mohou na tomto místě růst i stovky let. Právě mezi nimi hospodaří Maher Ben Ismail. Za jeho zády se ve večerním světle lesknou olivovníky. Za dva měsíce začne sklizeň. „Naším cílem nikdy nebylo vybudovat velkou firmu se stovkami zaměstnanců. Chceme, aby z naší práce měla prospěch především místní komunita,“ říká.
Maher Ben Ismail navazuje na osm generací rodinné tradice. Na farmě vyrábí oceněný olivový olej a rozvíjí šetrnou agroturistiku.
Farma se v Maherově rodině dědí už osm generací, tedy přibližně dvě stě let. „Chceme vyrábět odpovědný olivový olej. Odpovědnost pro nás znamená chránit krajinu, ve které hospodaříme. Žijí tu vzácné druhy živočichů a roste původní středomořská vegetace. Je naší povinností toto prostředí zachovat.“
Slunce už téměř zapadlo za obzor. Korkové duby budou dál tiše čekat na další sklizeň, Dougga na další návštěvníky a Maher na podzimní sběr oliv. Jen já odjíždím.
Zelený sever
|
