Autor první české knihy o takzvaném anarchokapitalismu publikoval více než tisíc libertariánských textů a o principech neagrese, spontánního řádu či (ne)poslušnosti mluví nejen na přednáškách a ve videích, ale i v každodenním životě. Jeho v pořadí druhá kniha, která se zabývá takzvaným anarchoagorismem, má ambice navázat na úspěch té první. O tom, že by se to mohlo povést, svědčí i fakt, že se na ní v rámci běžící crowdfundingové kampaně podařilo k dnešku vybrat částku přesahující čtvrt druhého milionu. Jde o zhruba šestinásobek původně nastavené minimální částky. Urza si přitom na knihu nenárokuje žádná autorská práva.
Jaký je rozdíl mezi anarchokapitalismem a anarchoagorismem?
Anarchokapitalismus je myšlenkový směr založený na svobodě, vlastnických právech, dobrovolnosti, decentralizaci a demonopolizaci; jeho cílem je bezstátní volnotržní anarchistická společnost. Anarchoagorismus je způsob, jak zvyšovat míru svobody jednotlivců (a tím i celé společnosti) pomocí prostředků dostupných každému z nás teď a tady; nespoléhá na politiku, nýbrž na vytváření paralelních (ideálně nehierarchických) struktur zvyšujících nezávislost svých členů na státu.
Jaké jsou hlavní principy anarchoagorismu, které by si podle vás měl čtenář osvojit?
Nemyslím si, že by lidé něco „měli“ dělat. Je na každém, pro co se rozhodne – a možná i tohle je jeden z principů. Řekl bych, že anarchoagorismus hodně souvisí s neposlušností, ne se slepým vzdorem proti všem a všemu, nýbrž s bytím sám sebou. Dělám-li automaticky opak všeho, co po mně někdo chce, jsem vlastně také poslušný, protože žiju podle něj, ne podle sebe. Anarchoagoristé se spíše ptají, co je z jejich pohledu (ne)správné, než co je (ne)legální.
„Nosím v hlavě koncept asi čtyř dalších knih, nicméně netuším, kolik z nich stihnu dokončit,“ říká Martin Urza.
Podtitul knihy zní: Dobří lidé neposlouchají špatné zákony. To si má kupříkladu čtenář deníku Metro vyložit jak?
Ta věta vyjadřuje přesvědčení, že jedinci jednající tak, jak považují za správné, zdaleka nenapáchají tolik škod jako poslušní lidé, kteří „jen dělají svou práci“. Ostatně i komunismus nebo nacismus by byly jen neškodné sny, kdyby nebylo milionů lidí následujících spíše rozkazy vůdců než vlastní svědomí. Nyní sice naštěstí nežijeme v takových podmínkách jako většina lidí po většinu dvacátého století, či dříve, nicméně ty problémy jsou pořád aktuální. Čím víc budou lidé odevzdávat odpovědnost za své životy svým vládcům, tím spíš se znovu ocitneme v nějaké totalitě – patrně ne komunistické či nacistické, protože ty už se zdiskreditovaly. Totalita nevzniká z extremismu, jak se mnozí domnívají. Komunismus ani nacismus ve své době také nebyly vnímány jako extrémy. Rodí se naopak z mainstreamových ideologií v kombinaci s posilováním státní moci, často i z veskrze dobrých úmyslů.
Martin Urza
|
A anarchoagoristé, pokud se jim tak říká, si toto tedy uvědomují?
Přesně tak. A proto nedůvěřují centralizaci moci, nýbrž naopak její decentralizaci. Věříme, že je třeba začít od sebe, takže sami vytváříme paralelní struktury, v nichž mírumilovně žijeme tak, jak nám samotným dává smysl. Nepotřebujeme vládce ani nikoho jiného, kdo by nám říkal, jak máme žít. Přicházíme na to sami ve vzájemném respektu k sobě i okolí – nikomu náš způsob života nevnucujeme.
Kniha se tedy dle vašich slov zaměřuje na praktické kroky k větší osobní svobodě. Mohl byste uvést konkrétní příklady, jak je aplikovat v běžném životě?
V knize uvádím i několik praktických a relativně univerzálních kroků ke svobodě a nezávislosti. Těmi mohou být například zajištění se na stáří, kryptopeníze, šifrovaná komunikace nebo respektující přístup k dětem. Ten považuji za asi nejdůležitější. Důvody vysvětluji hned v několika kapitolách. Kniha však nemá být kuchařkou či návodem k použití na život. Na to je svět pochopitelně příliš komplexní.
Co byste řekl lidem, kteří se obávají, že bez státu a autorit by společnost nemohla fungovat?
Myslím, že vaše obavy dokážu pochopit. Také jsem je míval. Dvacet let vytrvalého studia této problematiky mě ale dovedlo spíše k obavám z toho, kam směřuje společnost pod vedením státu a autorit. Své závěry píšu do knih a dalších textů, přednáším o nich, natáčím videa... Máte možnost si je přečíst či poslechnout a sami se rozhodnout, čemu budete věřit. Mohu se samozřejmě mýlit, a proto je důležité mi slepě nevěřit, ale vytvořit si vlastní názor – ideálně až poté, co doopravdy pochopíte můj postoj, jakkoliv absurdně se může na první pohled jevit.
Vaše kampaň se během čtrnácti hodin dostala na cíl potřebný k zaplacení minimálního nákladu. Teď jej mnohonásobně přesahuje. Jaký význam má pro vás komunita, která podporuje vaše projekty?
Česká libertariánská a (krypto) anarchistická komunita je jednou z nejsilnějších a nejaktivnějších na světě. Navíc neustále roste a pořádá spoustu akcí, často i celosvětového, nebo alespoň celoevropského významu. Nejsme však jen provozovatelé sebeřízených škol, organizátoři konferencí či vynálezci hardwarových peněženek či bitcoinových mining poolů (sdružení těžařů kryptoměn, pozn. redakce). V první řadě jsme skupina lidí, kteří doopravdy žijí to, čemu věří.
V knize zdůrazňujete, že změna začíná uvnitř člověka. Co tím máte konkrétně na mysli?
Lidé jsou hodně zaměřeni na vnější svět, zatímco, někdy i zcela, ignorují ten vnitřní. Jsme k tomu vedeni už ve školách – ty do nás hustí informace o geografii, dějinách, jazycích, matematice… Ne že by to nebylo důležité, ale opomíjí přitom, jak se cítíme, jak sami nahlížíme na svět, co se odehrává uvnitř nás, jak pracujeme s vlastními emocemi, jaké vztahy vytváříme… Výsledkem je pak snaha lidí měnit svět pomocí vnějších vlivů – tvoří legislativu, plánují vývoj společnosti, ale zapomínají přitom sami na sebe. Skutečná změna začíná ve vlastním životě, což je samozřejmě náročnější než říkat ostatním, jak mají žít. Chceme-li něčeho dosáhnout, za nejdůležitější považuji začít dělat, vyzkoušet si to, prožívat – a tak můžeme být inspirací i pro ostatní. Výhoda je, že pokud se spleteme, doplatíme na to tak akorát sami. Naopak za chyby politiků nesou následky všichni. A odpovědnost nikdo.
