Brzy mu bude padesát, ale cítí se na třicet. Jan Kovář se vydal na dobrodružnou cestu napříč třemi středoasijskými zeměmi – Kazachstánem, Kyrgyzstánem a Uzbekistánem. Na kole.
Projel horské průsmyky, rozpálené stepi i historická města s všudypřítomnými mešitami. „Trošku jsem předem probral mapu a řekl jsem si, že tohle místo prostě musím navštívit,“ usmívá se osmačtyřicetiletý dobrodruh, který se vydal do Střední Asie za poznáním exotické přírody, lidí i zvyků.
Uzbekistán. Samarkand
V jezírku kosmonautů
Kovářova výprava začala v Astaně, hlavním městě Kazachstánu. „Zpočátku jsem byl trochu ztracený, provoz byl obrovský. Rychle jsem se snažil dostat z města ven,“ vzpomíná. První noc strávil nedaleko hřbitova. „Někdo by se bál, ale já už jsem na to zvyklý. Ráno jsem pokračoval po nekonečné stepi, 80 kilometrů po cestě bez asfaltu,“ líčí energický dobrodruh.
Na kazachstánské trase Kovář navštívil vesnici Kurčatov, kde se kdysi testovaly sovětské jaderné bomby, viděl také slané jezero Aläkol, o kterém domorodci tvrdí, že má zázračně léčivé účinky. „Říkali mi, že se tam koupali i kosmonauti, aby se zbavili radiace,“ doplňuje borec.
Setkání se starostou kazašského města Kurčatov
Kumys a osm litrů
Teploty ve vyprahlé stepi šplhaly až ke čtyřicítkám. „Kolikrát přede mnou zastavilo auto, jen aby mi dali vodu nebo i jídlo,“ vzpomíná muž, jenž posléze zamířil k čarokrásnému Čarynskému kaňonu. „Jsou tam ohromující skalní masivy, ale taky neskutečné vedro. Vypil jsem až osm litrů vody denně,“ uvádí cestovatel, který si z Kazachstánu odnesl i gastronomický zážitek – místní kumys, tedy zkvašené kobylí nebo i velbloudí mléko. „Je velmi zvláštní, ale mně to chutnalo,“ dodává.
Na kole projel Austrálii, Rusko i Kanadu. Nyní se Jan Kovář vrátil z přísně muslimského Íránu |
Kopce, vlci a třicet defektů
V Kyrgyzstánu čekaly Pardubáka kamenné serpentiny a nekonečné kopce. „To byl extrém. Cesta do průsmyku Barskoon ve výšce 3 819 metrů byla nekonečná a bez asfaltu. Občas jen štěrk a kámen. Ale výhledy stály za to,“ libuje si.
Následné nocování pod hvězdami však mělo svá dramata. „Když v noci kolem stanu obcházeli vlci, otočil jsem se na druhý bok a spal dál,“ říká suše Kovář. „Občas taky spadne v údolí nějaký kámen, takže člověk musí být opatrný,“ varuje.
Celkem měl na cestě asi třicet defektů, tři vyměněné pláště a jednu menší střevní potíž. „Jinak žádné nehody, jen bylo potřeba dávat pozor na provoz – občas tam žádná pravidla neplatí,“ dodává s nadhledem.
Čarynský kaňon je dechberoucí. Do jisté míry připomíná americký Grand Canyon.
Závěrečný oddech u Kaspiku
Na hranicích s Uzbekistánem, kam zamířil jako do třetí země v řadě, působil jako zjevení. „Celníci říkali, že cyklisty tu vídají málokdy,“ směje se. V Uzbekistánu se vydal přes Samarkand a Bucharu, dvě historická města. „Bylo přes 40 stupňů, lidé mě zvali domů, dávali mi jídlo a vodu. Dokonce se stalo, že v obchodě si odmítli vzít peníze,“ popisuje.
Cesta zpět do Kazachstánu nebyla jednoduchá, hraniční přechod byl uzavřený a cestovatel musel část cesty absolvovat vlakem. Z pohraničního města Beyneu pak pokračoval až ke Kaspickému moři do města Aktau, kde si dal dva dny oddech před zpáteční cestou domů.
Pod mostem ve stepích v Kazachstánu
Uvidíme se za rok
Jana Kováře mohou Pardubáci zase potkávat na městských cyklostezkách, s odstupem vyloženě září: „Lidé v těchto zemích jsou neuvěřitelně srdeční. Nezažil jsem žádnou agresi. Nebyl nikdy problém jít do mešit, vždy jsem měl otevřené dveře.“
A kam pojede příští léto? Nejspíš zase do milované Asie. A deník Metro mu bude v patách.
