Bombardování saských Drážďan v polovině února 1945 patří k dodnes diskutovaným tématům konce druhé světové války. Nejen kvůli tisícům obětí a městu částečně srovnanému se zemí.
Útoky viděli i v Česku
Vzdušnou čarou to je z východočeské Libáně, městečka mezi Kopidlnem a Mladou Boleslaví, do německých Drážďan asi 130 kilometrů vzdušnou čarou. Když začala britská a americká letadla bombardovat v noci 13. února 1945 saskou metropoli, věděli o tom lidé až tam.
„Vraceli jsme se se strýcem z cesty, byl už večer a tma. Když jsem šli od nádraží, viděli jsme obrovskou červenou nebo oranžovou záři. Byla opravdu skoro po celém obzoru! Strýc říká, že jsme přišli určitě o mladoboleslavskou Škodovku nebo Prahu! Jenže ráno jsme se dozvěděli, že to byly Drážďany! Až do Libáně to bylo vidět!“ vzpomínal pro Paměť národa Ervín Heinl, kterému bylo tehdy 13 let.
Město se změnilo v ruiny
Tisíce tun zápalných a tříštivých bomb proměnily značnou část města v ruiny. Požár dosahující teploty až 1600 stupňů Celsia vysával z ulic kyslík a lidé umírali na udušení. Apokalyptické výjevy se přeživším zapsaly do konce jejich života v paměti. „Ze zoo utekla zvířata, i lev, který hledal útočiště u lidí, protože se bál a hledal naopak jejich přítomnost. Lidé se však báli jeho a prchali před ním,“ vzpomínal na vyprávění svého otce, nuceně nasazeného právě v Drážďanech, Jaroslav Hocký, také pro Paměť národa.
Jedno z největších bombardování Německa za druhé světové války paradoxně narušilo železniční trasu ve městě málo, byla během krátké doby obnovena. Britové tak museli Drážďany ještě jednou bombardovat o dva měsíce později. Extremistické skupiny v Německu dodnes využívají tuto událost jako důkaz o „bombovém holokaustu“.
13. až 15. 2. 1945. Tři dny bombardování
|
