Kuře je zpět! Respektive v současnosti hnízdí v klubu Újezd. Jak se sem dostalo?
Kamarád Michal Wondreys, který tady dělá nástěnkáře, mi napsal, že se sem Kuře hodilo. Původně se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem kývl a výsledkem je kuřecí seriál. Zpětně mu musím dát za pravdu. Kuře se na Újezd hodí.
Máte za to, že veřejný prostor se hodí k lehce naivnímu či komiksovému umění?
Jedna věc je prostor a druhá osobnost daného tvůrce. Ego je strašná svině a představa o sobě samém může být až pekelná. Takže jo, jednoduché kresby a ilustrace se do baru hodí. Bez nutné dávky pokory a zároveň logického přístupu k místu by to nešlo.
Já bych řekl, že Kuře má pokoru i nadhled. Byť je to šprýmař. Má Kuře celistvou osobnost, je náladové? Jak byste ho charakterizoval vy?
Před sto padesáti tisíci lety jsem byl po škole a neměl co dělat. Sociální sítě tehdy neexistovaly. Rozhodl jsem se přijít se snadným námětem, který budu tvořit a rozvíjet dostatečně dlouho a urputně. Vymyslel jsem si postavičku, která je ve středním rodě a postupně se z ní stalo moje alter ego. V zásadě si skrze Kuře řeším svoje zoufalství.
Snad nebude tak zle. Kuře je často ironické a dělá si ze světa šoufky, ne?
Je to tak. Prostřednictvím Kuřete reaguji na podněty kolem sebe. Je to takový deníček. Není to tak, že bych ráno vstal, přemýšlel, co budu tvořit. Jdu světem, a co potkám, se mnohdy do příběhů Kuřete hodí. Třeba zajímavého člověka. Je to jako sport. Prostředek, jak se udržet naživu. Už to nedělám denně, ale příběh stále rozvíjí.
Kolik kuřecích stripů již vzniklo? Je staré sto padesát tisíc let...
Blížíme se k šesti tisícům.
Prošlo si Kuře nějakou krizí? Co pro něj byla ta nejtěžší chvilka?
Byly dvě. Když jsem nastoupil do regulérní práce, měl jsem obavy, že na Kuře nebude čas a že nebude ani inspirace. Ale víte co? Bylo to bombastické! Pracoval jsem v kanceláři, kde jsem měl šéfa, šéf měl šéfa... prostě neskutečně inspirativní prostředí. Nejvíce podnětů generovaly porady. Tehdy mělo Kuře nový příběh třikrát do dne.
To nezní jako krize…
Ve výsledku vlastně ne. Další takový moment byl, když se mi narodily děti. To jsem se bál, že Kuře nebude mít kde brát sílu... a nakonec taky dobrý. Paradoxně největší krize přišla ve chvíli, kdy se mi v životě stabilizovaly vztahy.
Nebyla inspirace?
No jasně. Láska Kuřeti příliš nesvědčila. Potom ale před rozchodem s mojí ženou to zase šlo. To jsem mohl dělat Kuře jak na běžícím páse. Takže jinak: Kuřeti svědčí krize, ať už osobní, nebo třeba společenská. Žijeme v době, kdy se krize vždycky najde. Když mám pocit, že nic nejde, tak Kuře jde!
Patříte mezi nejznámější tuzemské kreslíře a grafiky. Co vás zaměstnává nejvíc? Kuřetem se asi uživit nedá...
Mám takové malé prokletí. Živím se relativně svobodně autorskými věcmi. Někdo si ode mě objedná plakát a očekává, že mu ho vymyslím. Živím se kresbičkami a vtípky. Klient ode mě očekává, že k tématu dodám přidanou hodnotu. Vtípek nebo legraci. Jsem otrok svého rukopisu.
Skromnost se dnes příliš nenosí. Tvořil jste pro Artpark Galerie Rudolfinum či rodinu restaurací Ambiente, co máte v nejbližší době v plánu?
Teď po mně chtějí fusekle, které jsem ještě nestihl. Přiznám se vám, že vlastní tvorbu kolikrát ani nemám ve svých rukách.
Jste zakázkář?
Bohužel i bohudík. Čekám na telefon. Když jsem sám sobě producentem, to nefunguje.
Nejvyšší životní hodnota je pro vás tedy svoboda, nebo to špatně chápu?
Je. Jasně že nájem taky musím zaplatit, ale v zásadě to ta svoboda je.
