Pojďme si nejprve zavzpomínat. Jaká byla vaše cesta k současné profesi?
Moje cesta nebyla přímočará, ale zpětně vidím, že vedla jedním směrem od samého začátku. Vyrůstal jsem v prostředí, kde se dbalo na věci, které dnes označuji za součást etikety – rodiče se hezky oslovovali, společně stolovali, balili dárky s péčí. Tatínek mě vedl k vnímání estetiky, chodili jsme na výstavy, při procházkách jsme hleděli na střechy domů a jejich zdobená průčelí. Dědeček mě učil žehlit puky na kalhotách a dostat na špičky bot zrcadlový lesk. To vše se mi nesmazatelně vrývalo pod kůži.
Po hotelové škole jste se vydal cestou obchodu, pracoval jste osm let v Rakousku a po návratu zpět se věnoval exportu.
Právě tam jsem na vlastní kůži poznal, jak zásadní roli hraje způsob jednání, vystupování a kultivovanost v obchodních vztazích. V roce 2011 jsem začal tyto zkušenosti sdílet ve firmách a pro veřejnost. A tak se jedna kapitola přirozeně otevřela v druhou.
RECENZE: Říkají mi Lars. Hofmannův drsňák prý nosí smůlu, ta se však místy lepí i na diváky |
Kdy a jak jste se poprvé setkal s pojmem etiketa? A kdy jste si uvědomil, že je to směr, kterým se chcete profesně vydat?
Slovo etiketa jsem znal od dětství, ale vědomě jsem ji vnímal, aniž bych ji tak tehdy pojmenovával. Prarodiče z tatínkovy strany byli mistři krejčí – slušné chování k zákazníkům bylo jejich normou. Babička z maminčiny strany byla německou baronesou, pukrle a „hochdeutch“ pro ni bylo zcela přirozenou záležitostí. Obklopovalo mě to a bral jsem to jako samozřejmost. Uvědomění, že je to směr, kterým se chci profesně vydat, přišlo postupně. Nejprve to byly přednášky ve firmách jako přirozené pokračování obchodní kariéry. Zájem lidí mě přesvědčil, že tématu etikety a kultivovaného vystupování se chci věnovat naplno. Etiketa pro mě není svazující soubor pravidel. Je to způsob, jak lidem pomoci žít lépe a budovat smysluplné vztahy.
Jak byste své současné povolání okomentoval několika slovy?
Považuji se za tvůrce vztahů. Pomáhám lidem, aby se cítili dobře ve své kůži i ve společnosti ostatních. Jsem lektor, mentor, autor a snad i trochu průvodce. Označuji se někdy za „etiketonauta“ – pluji vesmírem etikety jako v neomezeném prostoru a snažím se reflektovat okolní dění. Moje práce mě naplňuje, protože vidím její výsledky v lidech kolem sebe.
Expert na etiketu, trenér, mentor, odborník na komunikaci a oblékání Daniel Šmíd.
Věnujete se také odívání, které je nedílnou součástí osobní prezentace. Dá se říci, že radíte lidem, jak se vhodně obléknout?
Ano, a rád to zpřesním. Nejde mi jen o to, co si vzít na sebe. Oděv je komunikační nástroj. Vysílá signál o tom, kým jsme, dávno předtím než vyslovíme první slovo. Mluvím o tom, jak prostřednictvím oděvu vyjadřovat své hodnoty, úctu k sobě i k ostatním a profesionalitu. Pomáhám lidem pochopit, že oděv není maskou, ale prodloužením jejich osobnosti. Kdo se obléká vědomě, jedná vědomě.
Jaké jsou podle vás ty největší nešvary u dam i pánů v kontextu odívání? U pánů je to především zanedbanost. Obnošené oděvy bez známky péče, boty, které nebyly čištěny snad od nákupu, neoholená tvář nebo zanedbané vousy. Velký problém je také to, že muži přestali rozlišovat příležitosti. Tím mám na mysli, že do divadla, na schůzku i na procházku se oblékají stejně. A viditelné značky výrobců na oblečení? Pro mě je to vždy trapas.
A jak jsou na tom ženy?
U dam mě mrzí, když se snaží oblékat mladě a zapomínají, že autentičnost je přitažlivější než honba za trendy. Vyzývavost v pracovním prostředí, průsvitné nebo viditelné spodní prádlo – to nepůsobí profesionálně ani žensky. A velmi často vidím, že ženy dají přednost „pohodlí“ a chodí na schůzky ve volnočasovém oděvu, kdy by bylo vhodné něco jiného. Pohodlí a elegance přitom nejsou protiklady, jen je třeba vědět, kde hledat.
Jeden z nejslavnějších režisérů odmítl Robopocalypse. Drahé sci-fi mohlo zničit studio |
Vybavíte si, jak vypadal váš outfit na základní nebo střední škole? Věnoval jste mu stejnou pozornost jako v současnosti?
Vybavím. Zájem o oblékání jsem měl odjakživa, ale tehdy se projevoval trochu jinak. Pamatuji si, jak jsem byl dobře a elegantně oblečený a byl jsem za to občas nevybíravě nařknut z věcí, které s tím neměly nic společného. To mi dalo první důležitou lekci o tom, jak moc oděv ovlivňuje, jak nás ostatní vnímají. Pozornost jsem mu věnoval, ale vědomost a vytříbenost přišly s léty a také se zkušenostmi.
Pokud byste se mohl vrátit v čase, bylo by něco, co byste změnil? Nebo na něco upozornil své mladší já?
Upozornil bych se na dvě věci. Za prvé: přijímat komplimenty s radostí a pokorou, ne je odmítat. Dlouho jsem každou pochvalu odbýval slovy „ale to nestojí za řeč“ a tím jsem znevažoval toho, kdo mi ji dával. Dřívější kolegyně mi jednoho dne řekla rovnou do očí, zda mám vůbec špetku taktu, když takové dary odmítám. Měla pravdu a to mě změnilo. Za druhé: říkat pravdu dříve. Ve svém dřívějším životě jsem si myslel, že lež je způsob, jak zmírnit dopad jisté skutečnosti. Dnes si nedokážu představit, že bych záměrně cokoli zkresloval. Pravdomluvnost považuji za základ důstojného jednání s lidmi.
Vyvíjí se nějak v průběhu času Váš vkus, co se odívání týče?
Bezesporu. Vkus se nerodí hotový, zraje. Dnes preferuji kvalitu před množstvím, střídmost před okázalostí. Nakupuji výrazně méně, ale vybírám pečlivěji. Kvalitní oděvy opravuji,renovuji, starám se o ně. U svrchních oděvů a dobrých bot počítám životnost na desetiletí.Vkus se také proměňuje s tím, jak lépe poznávám sám sebe – co mi opravdu slouží a z čeho mám dlouhodobou radost.
Co vnímáte jako svůj největší „prohřešek“ v oblasti etikety?
S úsměvem přiznám – byl to právě zmíněný způsob přijímání komplimentů. To byl léta trvající prohřešek, který jsem si neuvědomoval. Odmítáním pochvaly jsem totiž nezdvořile zacházel s lidmi, kteří mi ji upřímně dávali. Etiketa přitom učí, že kompliment je dar – a dary se nepohazují o zem.
A pak, mnohem subtilněji, bývala občas má přímočarost bez dostatečného taktu. Říkat pravdu je ctnost, ale způsob, jak ji sdělíme, je stejně důležitý jako ona sama.
Co vás napadne, když se řekne vrchol neslušného chování?
Přehlížení druhého člověka. Neverbální vyjádření „jsi mi fuk, ať jsi kdo jsi“. To je pro mě vrchol nevhodného chování – a je mu přitom věnována nejmenší pozornost. Lidé si hlídají, aby neříkali sprostá slova, ale dovolí si otočit se zády k tomu, kdo k nim mluví, nebo koukat do mobilu, když s nimi někdo sedí u stolu. To je hluboké pohrdání. A pak samozřejmě fyzické nebo psychické násilí – křik na děti, hrubost v rodině. To přesahuje etiketu a stává se otázkou morálky.
Vy jste dlouhodobým podporovatelem SOS dětských vesniček. Proč jste se rozhodl pro podporu této organizace?
Protože věřím, že rodina je základem všeho. Ve svých přednáškách i knihách opakuji, že děti jsou zrcadlem svých rodičů a že domácí prostředí formuje člověka na celý život. SOS dětské vesničky dávají dětem, které o toto zázemí přišly, šanci zažít, co znamená domov. Skutečný domov – s laskavostí, řádem, péčí. To je téma, které mi leží na srdci hluboce a osobně.Filantropie by měla být přirozeným vyjádřením hodnot, které vyznávám – a podpora dětí, jimž se nedostalo toho, co jiné děti mají jako samozřejmost, je pro mě smysluplným a konkrétním činem.
SOS vesničky slouží k tomu, aby měly děti klidné dětství.
Co by měl člověk udělat pro to, aby byl dobrým filantropem? A proč je to podle vás potřebné?
Dobrý filantrop začíná tím, že si upřímně odpoví na otázku: Co mi na světě vadí natolik, že chci přispět k nápravě? Filantropie by neměla být módním doplňkem ani marketingem. Měla by vycházet z hodnot. Pak je důležité najít organizaci, které opravdu důvěřujete, jejíž práci rozumíte a jejíž výsledky dokážete sledovat.Proč je to potřebné? Protože zdvořilost a ohleduplnost mají svůj přesah za hranice osobního setkání. Staráme-li se o prostředí, ve kterém žijeme, o lidi kolem nás, o ty, kteří potřebují pomoc – je to vlastně jen etiketa v tom nejširším slova smyslu. Respekt k druhému člověku v praxi.
Máte představu, jak jsme na tom s dodržováním společenských pravidel u nás v porovnání se zahraničím? Vedeme si dobře?
Upřímně? Máme velký prostor pro zlepšení. Naše česko-slovenské prostředí stále nese stopy post-socialistické kultury – jistý klientelismus, šlendrijánství a neprofesionální vyjadřování. Solidnost v jednání a otevřenost v komunikaci nejsou naší silnou stránkou, ačkoli výjimky samozřejmě existují a jsou inspirující.Měl jsem příležitost vidět do rodinného i firemního prostředí v Německu, Rakousku, na Slovensku i v Iránu. Špatné a dobré návyky jsem nacházel všude. Nemohu tedy říct, že jsme nejhorší – ale bylo by neupřímné tvrdit, že jsme vzorem. Etiketa je způsob, jak lépe vycházet s lidmi, a to je dovednost, na níž se vyplatí pracovat v každé kultuře.
Existuje nějaké zlaté/univerzální pravidlo, kterým je obecně v etiketě dobré se řídit?
Ano, a je staré jako lidstvo samo. Nečiňte ostatním to, co nechcete, aby činili vám. Přidám k tomu jedno praktické: rozhlédněte se. Doslova i přeneseně. Podívejte se kolem sebe, abyste někomu nebránili, neškodili, nestáli v cestě. Posuňte vlastní důležitost stranou – ne níže než ostatní, ale stranou. A pak se ptejte: Proč bych měl mít přednost? V té otázce se skrývá cesta ke zdravé individualitě i dobrým vztahům.
Jak vnímáte umělou inteligenci v kontextu etikety? Jak na ni etiketa nahlíží?
Umělá inteligence je fascinující nástroj a já ho využívám – ostatně naše virtuální asistentka Adéla Ilsner je toho příkladem. Pomáhá klientům s dotazy a administrativou a funguje velmi dobře v tom, na co je určena.Etiketa na umělou inteligenci nahlíží podobně jako na každou jinou technologii: záleží na tom,jak ji používáme a zda při tom neztrácíme ze zřetele přítomného člověka. Platí totiž jedno neměnné pravidlo – přítomná osoba je vždy společensky významnější než ta virtuální. AI může být skvělým pomocníkem, ale nikdy by neměla nahradit skutečný zájem, empatii a lidský kontakt. Etiketa totiž existuje proto, aby umožňovala lidem žít spolu lépe – a to je úkol,který stroje splnit nemohou.
Na čem momentálně pracujete?
Pracujeme s manželkou Monikou na rozšíření naší rodinné firmy do oblastí, které s etiketou přirozeně sousedí – hodnotový způsob života, odpovědný životní styl, moudrý a udržitelný šatník. Jsou to témata, která spolu hluboce souvisejí a která si naši klienti stále více žádají. Etiketa, jak ji chápu, není jen o vidličce u stolu – je o tom, jak žijeme, co kupujeme, jak se staráme o věci i o lidi kolem nás. Chystám také webináře přístupné širší veřejnosti a rád bych dokončil novou knihu pro děti, která je seznámí s krásou zdvořilosti a laskavého chování. A samozřejmě pokračuji v přednáškách, workshopech a podcastu Jemný pán.
