Když se dnes ohlížejí zpět, shodují se, že nejtěžší nebyly hory ani norské serpentiny. Největší výzvou bylo vůbec všechno sladit. Martin Jeleň říká, že kromě samotné jízdy starými auty byla výzva i logistika: „Kromě překonání tisíců kilometrů za volantem téměř třicet let starých aut bylo velkou výzvou vůbec zabalit všechny potřebné věci. Jelo nás osm a vezli jsme spoustu dalšího vybavení, od náhradních dílů a techniky na natáčení až po jídlo a vybavení na vaření. Felicia combi je sice poměrně prostorné auto, ale nebýt střešních nosičů, do aut bychom se asi nikdy nezabalili.“
Vozový park
Agresivní holub
|
Sladit se navzájem
Matěj Štark připomíná samotný začátek: „Tak vůbec první výzva, co nás potkala, bylo domluvit se na čase, kdy osm kluků společně může vyrazit na tak dlouhou a dobrodružnou cestu. Jelikož všichni působíme ve skautském oddíle, tak už takhle spolu trávíme měsíc na letním táboře a dát ještě druhý, kdy všichni můžeme, nebylo jednoduché.“ A vyrazili mimo sezonu: „Nakonec jsme se tedy rozhodli pro čas, kdy už není cestovatelská sezona, a ke konci srpna 2025 vyrazili na cestu do poloviny září, kdy naštěstí škola většině z nás začínala až v říjnu – vysokoškoláci.“
Denis Mazur shrnuje psychologickou rovinu: „Největší výzvou bylo na dvaadvacet dní opustit běžný život, a hlavně sladit společný termín s celým týmem. Bylo potřeba vše důkladně připravit, sehnat a zabalit náhradní díly i veškeré vybavení. A především překonat obavy, hodit starosti za hlavu a cestu si skutečně užít. Myslím, že mohu mluvit za všechny a že se to skutečně povedlo. Pak už šlo spíše o drobné překážky, které přinášely radost a další zážitky.“
Felicie na cestách na startu u Leopoldovy brány na Vyšehradě
Martin Nikl to říká jednodušeji: během cesty neřešili jen to, kde sehnat jídlo, kde přespat nebo kam další den vyrazit, ale občas je potrápila i samotná auta. Naštěstí nešlo o nic zásadního. Přesto to byla výzva – nikdo z nich totiž není vyučený automechanik a všechno si museli vyzkoušet a naučit přímo na místě. „Nejednou nám ucházela pneumatika, narazili jsme dosti ráfek u červené felicie, upadla nám lišta na Šumachrovi i zadní osvětlení SPZ u Agresivního holuba. Většinu jsme vyřešili hned, akorát v nejsevernějším autoservise v Evropě jsme nechali ze dvou špatných kol vyrobit jedno funkční kolo.“
Největší drama ale přišlo až při návratu. Jonáš Vágner vzpomíná: „No a ta největší výzva, co se týkala poruch, se stala až po cestě domů, na dánské autopláži ostrova Rømø, kde se nám dostal písek do ložiska a auto bylo opravdu v neovladatelném stavu. Naštěstí jsme po pár hodinách a rozebrání skoro celé přední nápravy ložisko vyčistili bez nutnosti výměny, byť jsme měli jedno náhradní s sebou. A mohli pokračovat.“
Praktická oprava krytu motoru
Nic zásadního nezapomněli
Na otázku, zda na něco zapomněli, reaguje Martin Jeleň: „Myslím, že jsme to nakonec zvládli velmi dobře a snad jsme na nic zásadního nezapomněli. Přípravou jsme strávili spoustu času a každý měl na starosti určitou část. Někteří kluci sháněli sponzory, jiní se postarali o techniku na natáčení, jako jsou GoPro kamery nebo drony. Na přípravě aut jsme se podíleli společně a závěrečné úpravy jsme ladili ještě pár týdnů před odjezdem.“
„Nejvíce příprav se točilo kolem aut. Bylo potřeba vyřešit hned několik věcí – od výměny oleje až po zvýšení světlé výšky podvozku. Zároveň jsme plánovali trasu naší expedice, řešili, co budeme vařit, a tak dále. Díky zkušenostem z minulé výpravy bych řekl, že jsme na nic zásadního nezapomněli,“ dodává Martin Nikl.
Kdyby byly felicie filmové postavy
Na otázku, jak by auta pojmenovali podle filmu, reagují s nadsázkou. „Haha, tak rozhodně to ve mně evokuje filmovou pohádku Auta, kde sice závodí dané filmové postavy, ale já v hlavní roli Bleska McQueena vidím našeho Agresivního holuba a třeba v Sally jako jeho největší kamarádky Šumachra. Také zažívají dobrodružství i za hranicemi svých států a cestují po světě. Náš tým bych pak přirovnal ke dvojici Pata a Mata v trochu jiných barvách, ale s podobným smyslem pro řešení situací.“
Agresivní holub
Nejkrásnější okamžiky
„Takových momentů bylo opravdu hodně, ale mezi nejsilnější patří určitě samotný příjezd na Nordkapp a také pozorování polární záře u jezera ve Finsku,“ říká Denis Mazur. „Těch nádherných okamžiků bylo tak hrozně moc, že to ani nejde popsat. Spíše kromě konkrétního zážitku se mi nejvíc líbila svoboda i v tom autě, kde máte maximálně půl metru čtverečního, ale jste s partou kamarádů, se kterými se neskutečně bavíte, zažíváte ohromné dobrodružství a můžete vyrazit klidně na druhou stranu světa. Na cestách nejste vůbec limitovaní, dojet se dá kamkoli… Maximálně párkrát použijete trajekt či přívoz, ale i na takovéto naplánované expedici se skrývá svoboda, protože si to plánujeme sami. Nekonečná příroda okolo nás, vrčící motor pod námi a zajímavá atmosféra v autě je jeden velký sen,“ přidává širší pohled Matěj Štark.
Legendární Ikarus se vrací. Dopravní podnik testuje moderní elektrobus, zatím vozí jen beton |
Srub i díky deníku Metro
Martin Jeleň přitom zmiňuje finský srub: „Vzpomínám na dva dny v dřevěné chatě ve Finsku, kterou jsme dostali zapůjčenou od fanouška díky prvnímu článku v deníku Metro. Okolní příroda s jezery byla naprosto dechberoucí a atmosféra téměř pohádková. Každý se věnoval tomu, co ho bavilo, a zároveň všichni přiložili ruku k dílu. Koupali jsme se, rybařili, jezdili na člunu, který Nik zprovoznil, četli si, Jonáš nám udělal domácí pizzy, Matěj upekl brownies, a hlavně jsme v noci poprvé spatřili nádhernou polární záři.“
Felicie na Norských ostrovech
A zazní i moment z Tallinu: „Vzpomínám si na okamžik kolem páté hodiny ráno v přístavu v Tallinu, ještě za tmy. Většina z nás byla venku a jen řidiči zůstali v autech. Najednou se kolona rozjela a my běželi z různých stran k vozům, abychom stihli nalodění na trajekt. Byla v tom směs adrenalinu, spěchu i důvěry, že si navzájem pomůžeme a vše zvládneme.“
Počasí, komáři, los a mokré spacáky
„Nejsilnějším zážitkem i nejšílenějším byla rozhodně polární záře. Toužili jsme ji vidět a nakonec jsme ji pozorovali snad sedmkrát, což bylo obrovské štěstí na počasí,“ říkají. Ale ne všechno bylo idylické: „Když jsme v noci spali a probudila nás voda skrz mokré spacáky, které stihly v nečekané vichřici namoknout. To bylo dost nepříjemný, a tak sušení druhý den, když bylo zamračeno, bylo divoký!“
„Ve feliciích jsme sice měli stany, ale ani jednou jsme je nevytáhli, všechny noci jsme spali pod širákem nebo pod různými přístřešky, které jsme po cestě našli. Jednu noc u rybníka, to bylo hrozný, tolik komárů tam bylo, že se nedalo spát, celou noc nás budili. Radši jsme se ráno šli vykoupat, abychom chladili všechny štípance. To byla krutá noc,“ dodávají dobrodruzi.
Bastnas - švédský hřbitov aut
Bacha na závity
Jídlo bylo každodenní výzvou pro šéfkuchaře přezdívaného Karatista. „Potraviny jsme průběžně dokupovali v supermarketech po cestě. Vymyslet každý den jídlo na vařič, které bude jednoduché a zároveň cenově dostupné, nebylo snadné, zvlášť v Norsku, kde jsou ceny v přepočtu zhruba dvojnásobné. Pro osm hladových krků to bylo znatelné,“ vzpomíná Matěj Štark. „A samozřejmě se stalo i to, že nám došel plyn do vařiče a místní kartuše mají jiný závit. Nějakou dobu jsme tak jedli hlavně párky s pečivem a kečupem, jelikož jsme nemohli nic ohřát. Chvíli to mělo své kouzlo, ale po několika dnech jsme byli rádi za jakoukoli změnu.“
V autoservise jsme platili pivem, říkají skauti. Teď chtějí s feliciemi dobýt sever Evropy |
Co chtějí předat
„Ideálně všechno dohromady. Chtěli bychom, aby se lidé odhodlali objevovat svět. Žijeme v době, kdy je cestování možné a velmi bezpečné. Poznat život i v jiných oblastech, plnit si sny a zažít příběhy, které pak můžeme vyprávět svým vnoučatům, je příležitost, kterou stojí za to využít,“ říkají svorně. A zazní i osobní apel: „Tak hlavně inspiraci, to je to, proč celý tenhle projekt děláme. Ano, nejen kvůli našemu dobrodružství, ale aby ho ostatní mohli prožít s námi.“
A co dál? Plány už existují. „Po dlouhých debatách nás jedna varianta zaujala natolik, že tam chceme vyrazit v roce 2027. Kam přesně to bude, zatím neprozradíme.“ A sny jsou velké: Afrika, Serengeti, Viktoriino jezero, Namibie, Nairobi, JAR. Nebo Amerika a Panamerická magistrála od Aljašky až po Ohňovou zemi.
Trollstigen road
Felicie v kinech a velké „pivní“ promítání
Expedice Felicie na cestách ale neskončila návratem domů. Kluci o celé výpravě natočili plnohodnotný dobrodružný dokumentární film, který bude mít premiéru 12. března 2026. Snímek mapuje úplně všechno – od prvních příprav, shánění vybavení a úprav obou Škod Felicia přes samotný odjezd, tisíce kilometrů na cestě, radosti, improvizace, technické potíže, severskou přírodu, polární záři až po příjezd na Nordkapp a cestu zpět domů. Je to kompletní filmový záznam celé expedice – autentický, dobrodružný a plný humoru.
Aktuálně chystají velké „pivní“ promítání, které uspořádají 17. dubna 2026 v Divadle Horní Počernice. A nebude to jen obyčejná projekce. Každý zletilý návštěvník dostane speciální edici piva Horal s emblémem Felicií na cestách jako dárek na rozloučenou. Další promítání jsou potvrzena 16. května na Křivoklátě v místním Sokole. Tým se zároveň snaží dostat film i do kina v Českých Budějovicích a možná i do Trutnova.
Na podzim by se pak dokument mohl objevit i na festivalech, například na Ji.hlava International Documentary Film Festival, Finále Plzeň nebo na Juniorfestu 2026.
