Už na střední škole to Martina Kulicha táhlo směrem k učitelství. „Moje angličtinářka mi ale jednou řekla, že jestli chci mít v životě peníze, ať to nedělám. Docela mě tehdy odradila,“ směje se nyní již osmadvacetiletý učitel. A protože studoval střední školu s průmyslovým zaměřením, jeho cesta po maturitě vedla na fakultu elektrotechniky.
Ozvalo se zdraví
Jenže krátce po nástupu na vysokoškolská studia nastal zvrat, který ovlivnil celé jeho budoucí směřování. Objevily se závažné zdravotní problémy se zažíváním s tehdy nejasnou příčinou. „Došlo to tak daleko, že se svými 186 centimetry výšky jsem se dostal na děsivou váhu 45 kilo. Na téměř rok se ze mě stal ležák. Útržkovitě si pamatuji, jak se mě pokoušelo napíchnout kanylou pět po sobě jdoucích zdravotních sester a žádná si se mnou nevěděla rady, jak moc jsem byl vyhublý,“ vzpomíná po letech.
Ze složitého období, kdy mu byla přiznána invalidita třetího stupně, si kromě naprosto nové životní perspektivy odnesl i jedno praktické poznání. „Naučil jsem se, že existuje něco jako pojištění. Já jsem ho bohužel neměl. Moji rodiče jsou ze staré školy a o takové možnosti ani nevěděli,“ vysvětluje jeden z důvodů, proč se později vydal směrem ekonomičtějšího zaměření. Jeho zdraví mu navíc umožňovalo pouze dálkové studium, a tak se jako přijatelná volba ukázaly obory ekonomie a marketing.
Jít příkladem. Doslova
V současnosti vyučuje na 6. základní škole v Chebu matematiku a zejména finanční gramotnost – předmět, o jehož zásadní důležitosti se na vlastní kůži přesvědčil, když skončil upoutaný na lůžko. A tak se finance, které ho kdysi od plánů být učitelem odradily, staly de facto tématem, jemuž se nyní ve třídách věnuje nejvíc.
O svou zkušenost se navíc s žáky rozhodl podělit. Přetavil ji do příběhu, kterým v září otevírá první hodiny. „Vyprávím, co se stalo a o kolik mohl být po finanční stránce bohatší život jednoho mladého člověka, kdyby jeho rodiče bývali měli hodiny finanční gramotnosti. Že tenhle člověk si už od dětství celý život šetřil a snažil se o financích přemýšlet. To, že mluvím vlastně o sobě, si nechávám až na závěr. Následuje vždy hrobové ticho, bývá to silné. Pak hodně otevřeně diskutujeme a je zajímavé, že žáci samotní mají hodně co říct – přicházejí s nápady, dokonce i radami,“ líčí kantor a dodává, že prakticky okamžitě je ze strany třídy cítit zájem. Nejen o příběh, ale i o předmět obecně.
Jak se ukázalo, za vleklými zdravotními problémy, které Martina Kulicha provázely už od puberty a které vygradovaly po nástupu na vysokou školu celkovým kolapsem, stála Crohnova nemoc.
Diagnóza, se kterou se dalo pracovat a předejít dlouhým měsícům v nemocnici a dalším měsícům domácího léčení s potravou pouze v hadičce – to by ale musela být určena daleko dříve. Život takový, na jaký byl zvyklý, se načas prakticky zastavil. Onemocnění narušilo sociální vztahy i psychiku mladého muže.
Útěk od reality
Co se ale nezastavilo, byly myšlenky. A ty často mířily do fikce a fantasy. „Byly to světy, kam se dobře utíkalo. Kde se i člověk v mém stavu mohl díky nějakému kouzlu prosadit jinak než z lůžka. Nepustilo mě to dodnes, jen už to není nutný únik,“ říká muž, který si vlastní bublinu vytvářel kvůli propukající nemoci už daleko dříve.
Už jako teenager na střední škole se raději vyhýbal alkoholu ze strachu, jaké bolestivé obtíže by následovaly. „Co si budeme, to samo o sobě vás z party vrstevníků vyloučí, zvláště v tomhle věku. Došlo to tak daleko, že jsem i cesty vlakem do školy trávil o samotě, protože jsem nevěděl, co by se mohlo stát, kdybych seděl v kupé se spolužáky, kteří tam pravidelně kouřili marihuanu,“ vzpomíná na dobu, kdy mu bylo špatně tak často, že se bál jít jakémukoli riziku naproti. „Byl jsem takový slušňák z nutnosti,“ dodává.
Už tehdy u sebe nosíval malý notebook, do kterého si na klíně ťukal své první příběhy. Ambici cokoli vydat ale zdaleka neměl. Ta přišla až o několik let později, kdy se z hektické Prahy, kde po studiích načas zakotvil, přestěhoval zpět do rodného Chebu a práci analytika ve velkém korporátu vyměnil za dráhu pedagoga, ke které vždy tíhl. Po letech si jen tak ze zvědavosti přečetl pár desítek stránek, které s různými přestávkami sepsal. „Zjistil jsem, že mě vlastně baví, a nejspíš by mě i bavilo tenhle příběh dopsat,“ vypráví, jak začala vznikat jeho knižní prvotina Sněm první: Nemethon, která se nedávno dočkala svého vydání.
Na knihu pomocí analýzy
K tvůrčímu procesu přistoupil jako autor poměrně originálně. Nezapřel přitom totiž svou někdejší profesi analytika. V tabulkovém editoru si vytvořil dokument, který sledoval, kolik toho stihne napsat za jednu hodinu denně. Na základě toho si stanovil cíl a také termín dokončení. „Po čase jsem si zvykl napsat pět set slov denně. No a kdo napíše pět set slov denně, ten má třísetstránkový román za pár měsíců, ani neví jak,“ poznamenává až zábavně věcně autor aktuálně vznikající trilogie, která spojuje historickou fikci s fantasy prvky.
Ačkoli knihu napsal za devět měsíců, rozsáhlý výzkum, který jí předcházel, zabral podstatně více času. V ději je totiž nespočet historických detailů, které bylo zapotřebí konzultovat s odborníky. Příběh, do kterého se ambiciózně autor pustil, sahá daleko do historie a je spjatý s kultem druidů.
Vznikla rodinná firma
Z díla začínajícího spisovatele se stal tak trochu rodinný projekt. Jeho manželka Petra byla nejen prvním čtenářem a recenzentem, ale stojí také za obálkou knihy a veškerými ilustracemi nového vydání. Nadšení pro svět fantasy je ostatně jednou z mnoha věcí, které mladý pár spojují, a jak sám Martin Kulich přiznává, jeho žena je nevědomou autorkou spousty myšlenek v knize.
Jak se zdá, inspirace mu nechybí, a tak už nyní začíná pracovat na druhém dílu své trilogie. „Kdyby čtenář tušil, kolik možností se teď odehrává v mé hlavě, tak by se sám těšil na to, že to může napsat,“ říká s neskrývaným nadšením.





















