Deník Metro se zeptal japanoložky Denisy Vostré, podle které postavení žen v tradiční japonské společnosti vystihují některá přísloví, jako například „nevěstino místo je vedle plotny“ nebo „muž se má podobat borovici, žena vistárii“ – vistárie se totiž po borovici pne. „V rodinném životě platil navíc ideál dobrá manželka, moudrá matka. Ještě v první polovině 20. století byly Japonky vedeny k tomu, aby sloužily mužům, i když první volání po větší rovnoprávnosti se objevila už na konci 19. století. Požadována byla tehdy například rovnost ve vzdělávání,“ vysvětluje pro Metro odbornice.
Významněji se situace změnila až po druhé světové válce. Poválečná ústava přiznala ženám například volební právo či rovnost před zákonem a v roce 1947 byl také přijat zákon, který nastavil odměňování, pracovní dobu či mateřskou dovolenou. „V současnosti se v japonské společnosti přirozeně objevují už i otázky týkající se práv LGBTQ+, přístup většinové společnosti se ale mění jen velmi pozvolna. Japonci o těchto záležitostech dost neradi mluví, notabene s cizinci,“ přibližuje pro Metro Vostrá.
Kdo rozhoduje o penězích?
V Evropě však vnímáme japonskou kulturu poněkud zkresleně. „Bez důkladné znalosti historického pozadí a bez zasazení do správného kontextu ji totiž není snadné pochopit. I představy o postavení žen v japonské společnosti jsou proto často směsicí různých mýtů. Na Západě například dosud existuje obraz podřízené japonské ženy, která je v domácnosti a vychovává děti. To sice v Japonsku mnohde stále platí, zároveň ale manželka rozhoduje o veškerých rodinných financích. Na její účet přichází plat muže-živitele, z něhož mu pak žena odměřuje „kapesné“. Jeho výše se řídí tím, kolik peněz je potřeba na domácnost, vzdělání dětí či na dovolenou, kterou také vybírá manželka,“ pokračuje Vostrá.
K porozumění mezi Evropany a Japonci v mnohém přispívají moderní technologie. „Sociální sítě například umožňují navazovat kontakty s lidmi ze vzdálených zemí, což přispívá k mezikulturnímu dialogu. V případě Japonska bych ale připomněla i propracovaný program tamní vlády, který podporuje šíření japonské kultury do celého světa v rámci takzvané soft power,“ popisuje Japanoložka.
Životní role se liší
Rozdílný život japonských mužů a žen je také hlavním tématem letošního festivalu japonského filmu Eigasai, který se koná od 24. února do 2. března v pražském Kině Lucerna.
Osmnáctý ročník akce představí kromě unikátních filmů současných japonských tvůrců také animovanou klasiku. Podle Kláry Poskočilové, programové ředitelky festivalu, se životní role mužů a žen v každé společnosti liší.
„V Japonsku jsou tyto společenské role vnímány o to silněji, že unikátní ostrovní kulturu formovaly svébytné tradice i odkazy předků. V posledních třiceti letech se však Japonsko s Evropou velice přiblížily. A i díky sociálním sítím máme možnost se vzájemně poznávat a inspirovat se více než kdykoli doposud. Doufáme, že kromě filmových zážitků přinese právě vzájemné pochopení i letošní festival Eigasai,“ popisuje Poskočilová.
Téma neúplné rodiny
Jak se ale japonská kinematografie vypořádává s genderovými tématy? Podle Poskočilové starší filmy vykreslovaly vždy muže jako hlavu rodiny a ženu jako matku, která se stará o domácnost a děti. „V současné době se ale často objevuje téma neúplné rodiny, kde obě role musí zastat jen jeden z rodičů. Ženy jsou emancipované a muži slabí. Mladí mají možnost cestovat a využívat technologie, které jejich rodiče neměli. Všichni touží dobýt svět, ale ne každý na to má schopnosti nebo možnosti,“ komentuje programová ředitelka a dodává, že to dost souvisí s tím, jak se postupně mění celá japonská společnost.
„Model, kdy mladí muži chodili na vysokou, aby sehnali dobré zaměstnání a pak uživili rodinu, a mladé dámy chodily na vysokou, aby měly lepší šanci se dobře vdát, zná mladá generace z obrazu svých rodičů, ale v současném Japonsku už moc nefunguje,“ líčí pro Metro Poskočilová.
Z pití čaje se stal obřad
Jak programová ředitelka dále avizuje, japonská kultura je celosvětově značně populární a zájem o filmy je tak přirozenou podmnožinou zájmu o Japonsko jako takové.
„Japonsko prošlo jiným historickým vývojem, jeho obyvatelé na dlouho světu uzavřeném souostroví měli čas vypracovat různé aspekty vlastní kultury do detailů, které v jiných zemích nenajdeme. Z pití čaje se stal obřad, bojová umění nejsou jen o zabíjení, ale získávají svoji etiketu a jejich studium přesný systém, v divadle se na jevišti jediný pohyb neděje náhodně a kdo ochutnal autentickou japonskou kuchyni ví, že kuchař udělá vše proto, aby maximálně potěšil všechny možné smysly strávníka,“ vysvětluje pro Metro Poskočilová.
Podle Poskočilové festival v posledních ročnících poukazuje na stereotypy, které vnímá většinová společnost z různých úhlů. „V dnešní době sociálních sítí se každý návštěvník Japonska stává influencerem a ukazuje svůj subjektivní pohled na Japonsko, často zkreslený neznalostí jazyka či neznalostí reálií. My dáváme přednost pohledu současných japonských filmařů, kteří realisticky, či s nadsázkou, ukazují vlastní chyby, ale i záviděníhodnou houževnatost jimi vytvořených filmových postav. Jisté je, že japonská i západní kinematografie se navzájem inspirují. Jaká bude její budoucnost, se nechme společně překvapit,“ míní Poskočilová.
A jak se letos vybíraly filmy, které se na festivalu objeví, a co je spojuje s hlavním tématem? „Každý rok je část filmů vybrána z kolekce nadace The Japan Foundation, která podporuje japonskou kulturu po celém světě. Po letech silných ženských hrdinek se nám sešly filmy ukazující muže. Ty obyčejné s odpovědností k rodině i tradici, ty, pro které vysoká škola není důležitá, šéfy a podřízené, silné i slabé na jejich životní cestě. Za každým takovým mužem stojí žena. Je jeho motivací, hnacím motorem i bezpečím domova. Jejich role jsou rozdílné, ale zdá se, že jim to vůbec nevadí. Naopak se ve stylu jinu a jangu doplňují,“ uzavírá pro Metro Poskočilová.
Strážce streamu
