V prezidentských volbách jste krátkým videem na sociálních sítích podpořil jednoho z kandidátů. Nepamatuji si, že byste se někdy takhle vyslovil k politice. Byla to výjimka?
Vy se možná nepamatujete, ale já ano. Před lety jsem podepsal petici Několik vět, je to už dávno. K politice se veřejně vyjadřuju jen tehdy, když získám pocit, že nám teče do bot. Proto jsem tím videem podpořil kandidaturu Jiřího Drahoše.
Jinak jste zastáncem názoru, že umění a politika se nemají míchat dohromady?
To zas ne. Nevidím důvod, proč by se nemohly protínat, ostatně umění politiku zasahuje a politika umění také. Myslím, že i takový Hamlet je politická hra.
Vaše divadelní představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? nebo Žena za pultem 2: Pult osobnosti, případně tv spot proti korupci ve sportu lze též zařadit mezi angažované umění. Co všechno zvažujete, než se do něčeho takového pustíte?
Musím už v prvotním nápadu vidět nějaký smysl a životaschopnost. A taky pochopitelně zvažuju, jestli se s myšlenkou projektu stoprocentně shoduji – zda stojí na stejné straně, na jaké stojím já. Nedělal bych nic proti svému smýšlení.
Jiří LábusDivadelní, filmový, televizní, rozhlasový herec a autor, 68 let
|
Pletu se, že jsem vás nikdy neviděl v žádné komerční reklamě?
Nepletete, nikdy jsem žádnou nenatočil. Zaprvé peníze, které si vydělám herectvím, mi k životu stačí. Nepotřebuji jich víc, a tudíž nemusím vyhledávat příjmy z reklam, protože ty se kvůli ničemu jinému než prachům nedělají. A zadruhé nechci být spojovaný s nějakým výrobkem nebo institucí. To v žádném případě.
Nabídek vám určitě za ta léta přišlo hodně.
Jo, přišly.
Odolal jste pokušení nechat si alespoň říct částku, která by vám přistála na kontě?
Neměl jsem problém tomu odolat. Opravdu mě to nezajímalo.
Co jste naštěstí naopak přijal, byla nabídka role od Jana Švankmajera v jeho novém filmu Hmyz. Jak se vám s tímto originálním filmařem spolupracuje?
Točil jsem s ním před tím už dvakrát. Šlo o docela velkou roli ve Spiklencích slasti a maličkou v Otesánkovi, čili Hmyz je naše třetí spolupráce. Přiznám se vám, že pana Švankmajera upřímně obdivuju a nesmírně si ho cením. Je stále v úžasné kondici, fyzické i myšlenkové, navíc patří k těm nemnoha umělcům, kteří nikdy neuhnuli ze své cesty, a nenechal se z ní svést k něčemu, za čím by si nemohl stát. Dospěl k osobitému, nezaměnitelnému stylu, jaký dneska zná celý svět. Je velká radost s takovým člověkem trávit společné chvíle.
Jan Švankmajer ve svých snímcích kombinuje hereckou akci s animací. Jak se takový film vlastně natáčí?
Samozřejmě odlišným způsobem. Konkrétně v Hmyzu nás nehraje moc, celkem sedm herců, ale všichni jsme se sešli dohromady jen párkrát. Řadu scén jsem točil úplně sám v proslulém ateliéru v Knovízi, kde vznikají všechny Švankmajerovy filmy. Několik dnů jsme tam strávili natáčením záběrů jen na mě. Mluvil jsem do kamery po slabikách, dělaly se detaily obličeje, různých výrazů tváře, aby se do toho všeho daly vtěsnat animace. Triková a animační složka pak vzniká už bez herců.
Ve Hmyzu hrajete pana Borovičku. Co o něm prozradíte?
Film vypráví o partě ochotnických herců, kteří se snaží zinscenovat hru bratří Čapků Ze života hmyzu. Můj pan Borovička dostal přidělenu roli Chrobáka. Divadlo miluje, ale zoufale mu nejde, je absolutně neschopnej, sotva přečte text. Prostě totální mimoň, nicméně jako ochotník zapálenej a divadlu oddanej.
Potkáváte se v reálném životě s lidmi, kteří divadlo hrají pouze jako svého koníčka?
Myslím, že většina herců poprvé okusila prkna, co znamenají svět, v amatérském divadle. Ani já nejsem výjimka. Bylo mi šestnáct, chodil jsem na gymnázium, které jsem upřímně nenáviděl, a tak jsem si studia zpestřoval návštěvami Lidové školy umění v Praze-Libni. Tam jsem se v divadelním kroužku pod vedením profesora Kopeckého mimochodem poprvé potkal s paní Jaruš, tedy s Jarkou Hanušovou, my jsme se opravdu znali od takhle mladých let. Tehdy jsem si odbyl své první krůčky po jevišti. Moc mě to bavilo.
Vybaví se vám ještě nějaká role z té doby?
No jistě. Hrál jsem třeba ve hře Julia Zeyera Lásky div, která se dneska už vůbec nenasazuje. Odehrávala se v Orientu, já ve svých šestnácti představoval stařičkého čínského kněze, dodneška si pamatuju, že se jmenoval Who-ma-cu. Nedávno jsem shodou okolností našel doma svoji fotku z téhle inscenace, jsem na ní nalíčenej, abych vypadal staře, dost mě pobavila. Věkově bližší mi byl Zbyšek v Morálce paní Dulské, Jaruš hrála Dulskou. Už tehdy každý uvěřil, že je moje matka, přestože byla jen o rok starší! Škoda že tak předčasně odešla.
Zůstalo vám něco z pocitů, s nimiž jste tenkrát vycházel před své první diváky?
Ano. Zůstala mi velká chuť na setkání s publikem a radost z toho, že tomu publiku můžu něco sdělit. Ať už formou komedie, nebo dramatu, na žánru nezáleží.
Vzpomenete si na moment, kdy se poprvé ozval v hledišti smích vaší zásluhou?
To jsem zažil už na DAMU na semestrálních zkouškách. A předesílám, že smích se tam původně ozývat neměl. Myslel jsem si totiž, že studuji dramatickou postavu, s kolegyní jsme hráli poměrně vyhrocenou etudu… a ona nám z toho vyšla komedie. Nějak se to vymklo.
Jste držitelem dvou Českých lvů, získal jste i Cenu Thálie a řadu dalších ocenění. Jaký máte k těmto trofejím vztah?
Vážím si jich. Postavě na divadle nebo ve filmu věnujete spoustu času a energie a je samozřejmě radostný pocit, když se vám vaše investice najedou vrátí v takovéhle podobě. Ty sošky a vázy mám v ložnici na skříni. Takže na ně koukám, když usínám.
Sledujete, jak si filmy, v nichž hrajete, vedou divácky?
Hlavně jsem velice opatrný, když si vybírám scénář. Protože scénář je základ. Sice je možné, že i dobrý scénář někdo nakonec zkazí, příčin může být celá řada, ale naopak to neplatí: ze špatného scénáře nikdy dobrý film nevznikne. Scénář zkrátka považuji za stavební kámen naší práce. Divácký zájem je věc nevyzpytatelná, dílo různých náhod, ten my herci příliš neovlivníme.
Napadá vás váš film, který byste v této souvislosti chtěl připomenout?
Jeden ano, který je, myslím, mimořádný. Natočil ho výtečný animátor a režisér Jiří Bárta a jmenuje se Na půdě. Pobaví se u něho děti, stejně jako jejich rodiče. Mám pocit, že našimi kiny jen nenápadně prošuměl, ale rád se v tom budu plést. Každopádně v cizině měl velký úspěch, to vím.
Kdy vám došlo, že s Oldřichem Kaiserem to nebude jen o jednorázové spolupráci, ale o pevném pracovním partnerství?
Už při naší první schůzce jsem cítil, že Olda je člověk, který má stejný náhled na věci kolem nás a stejný druh humoru. Tohle poznáte velmi rychle. Samozřejmě jsme ani jeden před těmi čtyřiceti lety nemohli tušit, že nám to vydrží takhle dlouho, že jednou budeme psát svoje pořady a spolu točit. To všechno přišlo až později.
Osobní přátelství a profesní spolupráce nemusí jít vždy ruku v ruce. Jsou to spíše výjimečné případy…
Zajímavý je poznatek, který mi jednou řekl Miloš Forman. Nevěděl jsem, že v Americe je prý vzácné, aby se na jednom jevišti objevovali dva komici ve dvojici. Vystupují sólo, ale dvojice tam nemají ani zdaleka takovou tradici jako u nás. Jistě, ve filmu ano, Laurelem a Hardym počínaje a třeba Jackem Lemmonem s Waltrem Matthau konče, ale pódiově je to výjimka.
Proslulé jsou vaše recese, kterými jste doběhli mnoho kolegů. Neznám ale historku, že by pan Kaiser někdy napálil vás či vy jeho.
My jsme si hned na začátku slíbili, že na sebe navzájem nic zkoušet nebudeme, protože to bychom se „zabili“. To už by tu jeden z nás nebyl.
Nedávno jste odpremiérovali divadelní kabaret Jak Kubrt se Sněhurkou jeli vlakem složený z vašich slavných scének. Jaký je to pocit se k nim vracet po takové době a naživo?
Když jsme před třiceti lety ty scénky dávali dohromady pro pořad Možná přijde i kouzelník nebo později vymýšleli v Ruské ruletě, samozřejmě by nás ani ve snu nenapadlo, že ještě v roce 2018 se budou vysílat v televizi, bude je znát zpaměti i další generace a lidi se jimi budou pořád bavit. To nás pochopitelně velmi těší, stejně jako muzikanta musí těšit, když se mu podaří napsat evergreen.
Jsou dny, kdy se vám vyloženě nechce se doma zvednout a jít hrát divadlo?
To se děje každej den.
A co vám nakonec pomůže?
Když přijdu do divadla, převleču se, a hlavně když pak vyjdu na jeviště, dostanu od lidí tak ohromnou dávku energie, že by mě ani nenapadlo zalitovat, že jsem nezůstal doma.
