Galerie v Památníku Lidice vlastní i jeden výjimečný obraz. Jedná se o dílo německého výtvarníka Gerharda Richtera Strýček Rudi. Vznikl v 60. letech minulého století, kdy se západoněmecká společnost začala otevřeněji vyrovnávat s dědictvím nacismu. Postava důstojníka, kresba připomínající skutečnou fotografii, měla zobrazit fiktivního německého vojáka, který byl v očích svých spoluobčanů chrabrým bojovníkem, v očích rodin tím „milým strýčkem“. Kým ale byli takoví „strýčkové“ doopravdy? To se snažil vyjádřit autor obrazu, jehož cena se nyní blíží ke čtvrt miliardě korun.
Nástroje používané gestapáky při mučení zatčených
Vykonavatelé rozkazů, nebo sadisti a tyrani?
S knihou Jana Vajskebra a Jana Zumra o velitelském sboru gestapa na území Protektorátu Čechy a Morava (viz box dole) je to obdobné. Kdo byli lidé, kteří řídili tajnou policii a rozhodovali o životě a smrti obyvatel na tomto území? Byli to pouze vykonavatelé rozkazů, nebo aktivní bestie a sadisti?
Oba historici se proto snažili na uvedenou otázku odpovědět podrobným zkoumáním a shromážděním co největšího množství dokumentů nejen o Gehaime Staats Polizei jako takové, ale i o velitelských kádrech v protektorátu.
„Velitelský sbor na našem území se narodil v letech 1884 až 1916, většina z nich patřila k mladším ročníkům,“ říká Jan Vajskebr. Většinou to byli říšští Němci, sociálně vycházeli z většinou nuzných poměrů. Jednu čtvrtinu tvořili Rakušané. Jen čtyři z velitelů pocházeli ze Sudet. „Nesloužili jen u nás, někteří sem šli třeba z území Sovětského svazu nebo Generálního gouvernementu v Polsku, kde se aktivně podíleli na zločinech i genocidě,“ přibližuje Jan Zumr.
Petschkův palác v Praze, sídlo gestapa v protektorátu
Právě na otázku, zda se jednalo o poslušné vykonavatele zvůle shora, nebo aktivní policisty, odpovídají oba autoři shodně: „Dochovaly se dokumenty, kdy lidé, o nichž píšeme, posílali nadřízeným složkám návrhy na nejrůznější opatření, pátrání a akce, které chtějí realizovat,“ říkají Zumr s Vajskebrem.
Vážený starosta, ale i mecenáš s pamětní deskou
Někdy vládne mylná představa, že po válce gestapáci utíkali před spravedlností do Jižní Ameriky. „To je omyl, z celého vzorku gestapáků, který jsme mapovali, odešel jen jediný, ale po pár letech, když zjistil, že se situace uklidnila, se zase vrátil zpět,“ vysvětlují autoři knihy. Také skutečně odsouzených bylo mezi nimi málo, přestože je policie i soudy vyslýchaly. Nejčastěji však jako svědky. Jestliže už je trest dostihl, bývalo to třeba kvůli neoznámení trestného činu.
Většinou se ani neukrývali pod smyšlenými jmény, protože skrytá identita bránila po válce v tom, aby měli nárok na penzi. Proto se i ti, kteří se takto snažili zamést stopy po svém bývalém životě, vraceli k pravým jménům.
Nechvalně známý „biograf“ v suterénu Petschkova paláce. Tady seděli vězni před výslechem a hleděli na bílou stěnu.
Historici se snažili při pátrání po poválečném životě gestapáckých velitelů dostat k údajům i na radnicích a dalších úřadech v Německu. Někdy byly tamní autority překvapeny, proč se náš ústav pro totalitní režimy vyptává na místního váženého dobrodince, nebo dokonce bývalého starostu. Ukázalo se, že někde neměli o dotyčném prakticky žádné informace.
„V jednom případě měl takový člověk ve městě dokonce pamětní desku. Když se začal jeho minulostí zabývat jeden tamní novinář, upomínka na tohoto člověka přes noc zmizela. Desku však neodstranili úředníci, někdo ji ukradl. A stav prý v onom městě trvá dosud...
Ne všem se ale dařilo. Z 207 protektorátních gestapáků se čtvrtina nedožila konce války, třicet z nich bylo po válce v Československu, v Polsku nebo v Nizozemsku popraveno.
Kniha o gestapu
|
