Nová série podle svého režiséra, scenáristy a střihače v jedné osobě – Ondřeje Veverky – efektně odhalí, jak se žilo v poválečném Československu v době nadějí i strachu skrze autentické deníkové záznamy a dosud nepublikované amatérské filmy. Má se tedy jednat o jedinečný pohled na léta 1945–1953. „Přál bych si, aby si diváci – a zejména ti mladší – odnesli hlubší porozumění tomu, jak silně události této doby ovlivnily celou společnost, každodenní život i myšlení lidí,“ říká pro deník Metro Ondřej Veverka.
Proč jste si pro novou sérii vybral právě období 1945 až 1953? Co vás na těchto letech láká?
Šlo o přirozené pokračování. Navazuji na sérii My, občané Protektorátu, která končí rokem 1945. O válku a Protektorát se zajímám od dětství, ale poválečné období jsem dlouho opomíjel. Teprve během vysokoškolských studií jsem si uvědomil, kolik zásadních a tragických událostí z této éry mi unikalo – navzdory tomu, že se historii věnuju celý život. A pokud jsem měl mezery já, co pak lidé, kteří k ní nemají žádný bližší vztah? Cítil jsem nutnost tu dobu zpracovat – a najít formu, která osloví i mladší publikum.
Fotografie dokumentaristy Ondřeje Veverky z jeho předsvatebního focení.
Jak se změnil život lidí po druhé světové válce? Byla to podle vás spíš doba naděje, nebo naopak nové nesvobody?
Obojí. Na jedné straně vládla euforie a naděje – lidé věřili, že začíná nová, svobodnější kapitola dějin. Mnozí se s nadšením zapojili do obnovy republiky, věřili v rovnost a spravedlnost. Jenže zároveň se do společnosti vkrádaly nové formy kontroly a represí – nejprve nenápadně, později už zcela otevřeně. Po roce 1946 a zvlášť po únoru 1948 se atmosféra změnila – naděje vystřídal strach. „Lidová vláda“ KSČ rychle ukázala svou represivní tvář. Právě ten postupný přechod od naděje ke zklamání a bezmoci jsem chtěl v sérii co nejvěrněji zachytit.
Kdo je podle vás budovatel? Je to pocta, ironie, nebo výstižný termín?
Je to záměrně vícevýznamové. Tehdy označoval hrdého účastníka obnovy země, dnes zní často ironicky. V názvu série je obsažen jak patos té doby, tak dnešní odstup. Nechci ho ani zesměšňovat, ani přebírat bez otazníků – spíš nabídnout prostor k zamyšlení, co tehdy „budovat“ vlastně znamenalo.
Pracujete s unikátním domácím materiálem. Kde ho hledáte a jak si vybíráte, co použijete?
Filmy jsem shromáždil především z Archivu soukromé filmové historie, Národního filmového archivu a od veřejnosti, která reagovala na naši televizní výzvu. Sešlo se přibližně 150 hodin filmu, který byl natočen na amatérský osmi a šestnáctimilimetrový materiál – veřejnosti budou představeny vůbec poprvé. Vedle toho se nám do rukou dostaly desítky unikátních deníků. Digitalizace filmů a přepisování ručně psaných deníkových zápisků trvaly několik měsíců. Vybírám to, co je silné, autentické a výpovědní. Obraz a text si v ideálním případě musí vzájemně „sednout“ – jen tak vznikne živá mozaika doby.
Čím vás oslovují amatérské záběry víc než klasický archiv? Mají větší sílu?
Svojí opravdovostí. Rodinné záběry nejsou režírované, nikdo před kamerou nehraje žádnou roli, nevznikaly na zakázku ani s ideovým zadáním. Domácí kamery zachytily poválečnou dobu „zevnitř“ – z pohledu těch, kteří v ní žili. A podobné je to i s deníkovými zápisky – ať už je psal nadšený budovatel socialismu, nebo kritik režimu – vytvářejí syrový a nedeformovaný obraz doby. Různorodost pohledů dává naší sérii život a plastičnost.
Které svědectví vás zatím nejvíc zasáhlo? Máte osobní moment, který si nesete?
Patrně nejsilněji na mě zapůsobily deníky nejmenovaného venkovského komunisty. Fanaticky věřil straně, jeho zápisky působí chladně, někdy až děsivě. Do paměti se mi vryl jeho zápisek k měnové reformě z roku 1953: „Jsem spokojen – byli jsme posledním státem.“ Přitom si byl vědom toho, že šlo o akt, který připravil celý národ o úspory – a přesto to vnímal jako vítězství.
Záběry z rodinných archivů necháváte tak, jak jsou, nebo je upravujete? Jak s nimi pracujete?
Pracuji s archivními záběry jako s živým, tvárným materiálem – a každý záběr pro mě představuje samostatný prvek. Digitalizované filmy rozstříhávám na jednotlivé záběry, se kterými pak pracuji individuálně. Každý z nich prochází výběrem a zasazením do kontextu konkrétního deníkového zápisku. Někdy obraz přímo ilustruje text, jindy záměrně tvořím metaforu. Je to dlouhodobá alchymie, stovky hodin práce ve střižně. Experimentuji, skládám vrstvy, hledám souznění obrazu a slova tak, aby výsledkem nebyla jen ilustrace, ale skutečný dialog dvou rovin.
Zachycujete i proměnu atmosféry – od euforie po diktaturu. Jak jste s tím pracoval?
Proměna nálady společnosti je jedním z ústředních motivů série. Nesdělujeme ji výkladem, ale necháváme ji vyplynout z běžných okamžiků, z oslav, výletů, rodinných událostí, jak je zaznamenali lidé sami. I ve zdánlivě nevinných záběrech se často objevují symboly nové doby: vlajky, alegorické vozy, průvody. V denících se mnohdy mění tón – z nadšení se postupně stává pochybnost, z pochybnosti odevzdanost. Někteří lidé věřili myšlenkám socialismu, ale trpěli pod praktickými projevy režimu. Jiní jeho chyby nechtěli vidět. A byli i tací, kteří diktaturu přijali jako jedinou možnou cestu ke změně. Necháváme zaznít všechny tyto postoje, bez soudů – aby si divák mohl udělat obraz sám.
Ukazujete i méně známé příběhy – třeba z vesnic, kolektivizaci a podobně?
Právě těmto tématům se věnuje druhý a zejména třetí díl. Komunistický režim utahoval šrouby pomalu, ale neúprosně – přestože zpočátku sliboval opak. V roce 1948 Gottwald mluvil o tom, že půda zůstane těm, kdo ji obdělávají. Ale netrvalo dlouho a přišel úplný obrat: zakládání JZD, násilná kolektivizace, zánik soukromého hospodaření i živností. Zejména lidé na venkově to nesli nesmírně těžce. Půda pro ně nebyla jen prací a majetkem, ale i vztahem. Ke krajině, k místu, k předkům. Tyto příběhy nejsou výjimečné, jen se o nich málo mluví.
Jak důležitá je pro vás v dokumentu hudba? Co přináší spolupráce s Jakubem Řehořem?
Hudba je pro naši sérii naprosto klíčová. Není to jen doprovod, ale i nástroj pro budování atmosféry a emocí. Série nemá klasickou dokumentární strukturu, je to mozaika, kde se obraz, text a hudba navzájem ovlivňují. Měl jsem štěstí, že jsem mohl už podruhé spolupracovat s Jakubem Řehořem. Je to skladatel s citlivým přístupem, který se dokáže na vyprávění napojit tak skvěle, že hudba v jeho podání nejen doplňuje, ale i skutečně obohacuje celý příběh.
Vaše dokumenty mívají silné emoce. Jak hledáte rovnováhu mezi autenticitou a uměleckým dojmem?
Při práci na dokumentu se snažím zachovat autenticitu a zároveň vytvořit prostor pro prožitek. Nechci realitu stylizovat, ale ukázat ji tak, jak se skutečně odehrávala – bez přikrášlování. Umělecký dojem nevzniká vnějším zásahem, ale způsobem, jakým obraz, zvuk a hudba společně rezonují s obsahem. Věřím, že v každodennosti se skrývá síla, a pokud ji podáme citlivě, divák ji ucítí bez potřeby vnějších zdobností. Právě v tom hledám rovnováhu mezi pravdivostí a emocí.
Spolupracujete s producentem Vítězslavem Jandákem. Jak vám to funguje? Chystáte spolu další projekty?
Spojuje nás nejen hluboký zájem o historii, ale i společná touha tuto historii vyprávět autentickým způsobem. Pan producent mi v rámci tvůrčí svobody dává skutečně velký prostor, což je pro mě nesmírně cenné. Spolupráce je pro mě inspirativní a motivující. Teď připravujeme hned několik projektů, včetně celovečerního dokudramatu o Josefu Františkovi, nejúspěšnějším československém stíhači RAF v bitvě o Británii. Je to velmi silný příběh o přátelství, odvaze a touze po svobodě. Je až překvapující, že se jeho příběhu u nás dosud nikdo filmově nezhostil.
Co je poselstvím série?
Chtěl bych, aby diváci pochopili, jak snadno lze zneužít ideály – i když jsou vedeny upřímnou vírou v lepší svět. Nejde jen o historii v učebnicovém smyslu, ale i o zkušenost, která stále formuje náš vztah k moci, k institucím i ke svobodě. Série by měla být nejen vzpomínkou, ale i varováním. Naše mozaika ukazuje, že historie se často netvoří skrze velká gesta, ale v nenápadných okamžicích – v přizpůsobení, tichém souhlasu nebo strachu. Kéž si divák odnese větší citlivost vůči těmto mechanismům.
