Přes počítačovou kameru a na tisíce kilometrů mám na obrazovce dámu, která v roce 1950 přešla se svým budoucím manželem hranice do Bavorska na Šumavě. Její příběh není filmově napínavý. Je však plný obtížných momentů a obdivuhodné především je, s jakým odhodláním Eva Haňková životním nástrahám čelila.
Zažila jste od narození sedmnáct amerických prezidentů, za dobu, kdy jste v USA, jich bylo čtrnáct.
To máte asi pravdu. Zdá se to být docela moc. Vybavuji si například prezidenta Roosevelta, ten byl populární jak v Americe, tak v Československu. Do Spojených států jsme přišli, když tam byl Truman.
V září 2024 vyšla knížka Holčička ze známky od Markéty Pilátové s ilustracemi Renáty Fučíkové.
Vzpomenete si na chvíli, kdy v Dallasu zastřelili J. F. Kennedyho? Co jste právě dělala?
Ve třídě jsem právě učila němčinu. Ve školním rozhlase oznámili, co se stalo. Byla to rána.
Když poskočím o pár desítek let dál, sledovali jste pád komunismu ve východní Evropě, a především u nás?
Všechno jsme sledovali, celé to dění, moc jsme na to mysleli.
Zaujalo mne při pročítání knihy, že jste všechny události v životě brala když ne s nadhledem, tak s až neuvěřitelným klidem. Že se vše dá vyřešit.
Ne že se to dá vyřešit, ale že se to vyřešit musí. Že to jináč nejde.
Ikonická fotografie z roku 1928. Masaryk tehdy poklepával ve Žďáru nad Sázavou na základní kámen nové sokolovny.
Od koho jste tento postoj zdědila? Od rodičů, nebo prarodičů?
Odkud jsem vzala tohle vědomí? Především od stoických filozofů, které jsme studovali už na gymnáziu v Pardubicích. A také v Sokole. Protože tam byl kladený důraz na humanismus. Sokolská filozofie, to je především humanismus. Lidský humanismus. Člověk je důležitý a je ze všeho nejdůležitější.
S Masarykem od kolébky
|
Po útěku z Československa v roce 1950 jste nějaký čas žili v Německu. Jaký byl váš vztah a pohled na Němce? Bylo krátce po válce, byli to oni, kteří nás šest let okupovali.
Nebylo to snadné, ale nebylo to ani nesnadné. Němci se k nám chovali docela dobře. Průměrný Němec tak žije a taky tak žil. Průměrný Němec nebyl Hitler. Okupovali nás, to je pravda. Žili jsme v uprchlickém táboře, tam se například v kuchyni mezi personálem mluvilo napůl česky, napůl německy. Pracovali tam naši i místní lidé společně. Mimochodem, na jejich jídlo vzpomínám dodnes, vařilo se tam docela dobře.
V Americe jste začínali v krajanské komunitě. Bylo to snadnější, než kdybyste přišli mezi úplně cizí lidi?
Ale ono se víceméně něco takového stalo. My jsme neměli v Americe nikoho. Zaručil se za nás náš sponzor, kterého jsme museli mít a taky ručil krajanský spolek. Všechno to ale byli pro nás neznámí lidé. Ve Spojených státech jsme neměli přátele ani příbuzné. Přijeli jsme do prázdna, stejně jako jsme přišli do Německa. O všechny známé, přátele a rodinu jsme přišli tím, že zůstali doma.
V září 2024 vyšla knížka Holčička ze známky od Markéty Pilátové s ilustracemi Renáty Fučíkové.
Vy máte ale už od šedesátých let u vás doma v Kalamazoo porcelánový servis po prababičce. Neříkejte, že jste utíkala přes hranice s ním.
Souhlasím, neutíkala. Když už se v šedesátých letech trochu uvolňovala situace, letěl manžel do Vídně na kongres a přijeli tam za ním jeho rodiče. Od těch mých dostali tu soupravu a tu mu přivezli.
V roce 1971, při cestě do Nizozemska, se vám podařilo díky známým získat nakonec vízum do Československa. Jeli jste přes železnou oponu i s dětmi. Připravili jste je na tehdejší realitu? Co mohou a co ne?
Dcera i syn leccos znali a chápali z dopisů našich rodin, když už bylo možné, abychom si psali. Takže trochu byli v obraze. Věděli, že leccos tu není k mání, že by si měli oba dávat pozor, ale myslím, že se nijak moc nebáli. Jednou jsme byli u mých rodičů a dcera se ptala, co když je tady nějaký mikrofon? Tatínek říkal, že oni o nás stejně všechno vědí, že je mu to jedno, jestli nás někdo slyší.
Vaše děti se narodily už v Americe. Překvapuje mě, že dobře mluví a píšou česky, když jsme rozhovor domlouvali s vaším synem.
My jsme s manželem děti učili od začátku česky s tím, že musejí umět oba jazyky. Když jim bylo asi pět roků, učili jsme je číst. Pak už si četly samy.
Měli jste přístup k českým knihám?
Ve větších městech byly české knihovny. Jestli jsou ještě teď, to nevím. Tam se dalo leccos vypůjčit. Také jsem objednávala knihy přes jednoho pána z Chicaga. Ten vozil nejen knihy, ale krajanům i věci, na které byli z domova zvyklí. Například náčiní pro farmáře nebo mlýnky na mák.
V roce 2000 se Eva Haňková zapsala do žďárské kroniky.
Jaké zvyky z vlasti jste si v Americe zachovávali?
Strašně nám chyběl žitný český chleba. Tak strašně, že jsem se ho naučila péct. Zkoušela jsem to tak dlouho, až se to podařilo. Pekla jsem ho dlouhé roky. Když tady byli na návštěvě moji rodiče někdy v roce 1967, tak jim moc chutnal, a pochválili mě.
Vaše maminka se dožila 101 let. Máte dlouhověkost v rodu, nebo je to zdravým životním stylem?
Co je to žít zdravě? Nevím, co to znamená. Dlouhověkých lidí bylo v rodině víc. Pradědeček zemřel, když mu bylo 95 let. V roce 1935 to byl, uznejte, výkon.
Váš syn mi prozradil, že stále usedáte za volant.
To samozřejmě souhlasí. Občas musím na kontrolu zraku a pak na úřadě a na policii prokázat, že vidím dobře. Oni jsou tady ale benevolentní, protože vědí, že člověku hodně nabourá život, když nemůže řídit.
