Hvězdonice, střední Čechy. Jeden z rekonstruovaných úseků dálnice D1. Dělníci bourají starou protihlukovou bariéru a mění ji za nové panely. Tam, kde bariéra začíná, končí zároveň z druhé strany první řada zdejších vil. Zvoním u vrátek. Otevírají se dveře. I když na muže na zápraží křičím, neslyší. Musí jít až k vrátkům. Ptám se ho, jak se mu žije s dálnicí za „plotem“. Odpovídá lakonicky: „Je to na h…o!“ Ale pak se rozpovídá. Prý si už zvykl. „Budete se divit, dokonce se sem stěhují lidé,“ ukazuje na dům o několik metrů dál od dálnice, který má nové obyvatele. A jak se žije u dálnice jinde?
Benátky nad Jizerou: Pluhy nám ohazují omítku
Kdo se řítí po D10 (kdysi jen R10) do Mladé Boleslavi, možná zaregistruje na konci Benátek nad Jizerou dřevěnou odhlučňovací bariéru částečně vyplněnou plexisklem. Za ní žije paní Šimková s rodinou. Ona obývá část domu směrem k dálnici, nad ní má v patře pokoj vnučka. Okno obýváku za bariérou je od dálničního asfaltu vzdálené zhruba tři metry. „Na všechno si zvyknete. Na šibenici i na dálnici,“ shrnuje stručně své pocity Eva Šimková. Hluk je tady nekončící, čtyřiadvacet hodin denně.
Ruch tady neutichá ani na vteřinu.
„Hluk se dá vydržet. Mnohem horší je prach a špína. Umýt parapety a okna? Nevydrží to ani den,“ konstatuje smutně. Už léta se dohadují s Ředitelstvím silnic a dálnic, aby jim postavilo novou bariéru. Tahle, stará necelých třicet let, jen ze dřeva a nižší, než se jinde stavěly podobné, rámus nijak extra netlumí. „Bariéra je nízká, a tak když se v zimě rozjedou sypače s radlicemi, běžně i přes zeď přehodí špinavý a mokrý sníh na náš dům. Fasádu bychom mohli čistit nebo dělat novou furt.“ Hluk není menší ani proto, že většina kamionů, které spěchají především do blízkého „města aut“ s nákladem dílů na nové škodovky, je vyšší než stará odhlučňovací bariéra, a tak se rámus šíří bez odporu do domu. „Vnučka si vlastně nikdy nemůže otevřít okno, určitě ne v noci,“ připomíná paní Šimková.
Úplně jinak kupodivu hovoří její sousedé Provazníkovi. Martin je řidičem z povolání, dům koupili asi před osmi lety. Na rozdíl od Šimkových jsou od bariéry přece jen o pár metrů dál. „Zvyknete si, už ani nevnímáme, že tu nějaká dálnice je,“ shodují se manželé Provazníkovi i jejich děti. O víkendu, když je hezké počasí, běžně sedávají na dvorku. „Horší je, když nahoře nad námi sečou kombajny obilí, to se práší strašně,“ uzavírá Martin, velký fanoušek pražské Sparty, dálniční úvahy.
Unhošť-Fialka: Auta místo vlaků
Když neuhne dům, musí uhnout dálnice. Bývalý strážní domek nučicko-kladenské železnice se tyčí na betonové podpěrné zdi nad dálnici D6 směřující na Karlovy Vary. Na dvoře se v nafukovacím bazénku cachtají děti, manželé Lobotkovi se sluní v lehátkách. Klídek a sobotní pohodička.
Bývalý drážní domek přinutil stavbaře s dálnicí trochu uhnout.
„Když byla zrušená někdy v sedmdesátých letech železniční trať a dům připadl obci, prodali ho jednomu pánovi,“ popisuje Miroslava Lobotková příběh jejich současného domova. Pán si dům zrekonstruoval, ale pak přišlo po mnoha letech rozhodnutí, že právě přes jeho pozemek a přes dům povede zamýšlená rychlá silnice směrem do lázeňského města. „Co my víme, tak pán požadoval víc peněz, než mu stát nabízel. On argumentoval logicky tím, že už je starý, za nabízenou částku obdobný dům nekoupí, a kdyby si měl pořizovat levnější starší, nemá už dost sil na to, aby ho sám opravoval,“ vypráví paní Lobotková.
Pán nakonec nad státem vyhrál a projektanti museli s dálnicí pár metrů uhnout. Jenže zase ne o tolik, aby nevznikla nebezpečná ostrá zatáčka, nebo spíš zpomalovací šikana. A tak šoupli se stavbou jen o kousek doleva a pozemek pod domem podepřeli betonem. Dálniční svah je tu na nějakých patnáct metrů přerušený podezdívkou a ještě protihlukovou, částečně prosklenou zdí. Když současní majitelé od starého pána dům kupovali, nijak je sousedství dálnice neodrazovalo. „Výhoda je, že jsme nad úrovní vozovky, hluk se tudy šíří mnohem méně. Dálnici vlastně slyšíte mnohem víc tak sto padesát metrů od ní,“ říká paní domácí. Bariéra kromě toho drží v létě v prostoru mezi domem dost tepla, proto tu mají květináče s rajčaty a další zeleninou, úroda tu bývá rychlá a velká.
Skleněný průhled na dálnici miluje syn. „Naproti je středisko údržby, když v zimě vyjíždějí sypače k údržbě a zapnou výstražná světla, je to docela pestrá světelná podívaná,“ připomíná paní Miroslava. Syn to miluje, navíc u průhledu často pozoruje provoz na dálnici, dokáže bezchybně určit téměř každé auto, které tudy projede. „Když vyrazíme se školou na výlet a jedeme kolem, vždycky se chlubím: Tohle je náš domeček!“ upozorňuje chlapec.
Praha-Spořilov: My tady na sebe všichni křičíme
Moje představa, že spořilovští zahrádkáři tráví na svých latifundiích víkendy a užívají si, byť v maličkých boudičkách, pseudovenkovské pohody, bere při návštěvě zdejší kolonie Českého zahrádkářského svazu rychle za své. Když si mě bere do péče předseda zdejšího sdružení Karel Mol, upozorňuje mě, že chceme-li si povídat na jeho zahrádce, budeme muset mluvit trochu hlasitěji. Pozemky pěstitelů totiž bezprostředně sousedí s pražskou magistrálou, od níž je kromě obyčejného plotu odděluje jen betonová podezdívka. Kromě toho pár desítek metrů od zahrádek je sjezd na Jižní spojku. Jsme tedy v jednom z nejvytíženějších míst pražské silniční dopravy.
Karel Mol, předseda spořilovských zahrádkářů.
„Ti, co mají zahrádky trochu dál od dálnice, jsou na tom o maličko líp,“ popisuje mi zvýšeným hlasem Karel Mol zvukovou kulisu. Měl pravdu. Od dálnice nás dělí jen pět sedm metrů a těch pár ovocných stromů a keřů, které vytvářejí „protihlukovou hradbu“, má účinnost nula celá nula. „Navíc ta velká kancelářská budova přes dálnici pracuje jako odrazová plocha, která veškerý hluk ještě zesiluje,“ upozorňuje vrchní spořilovský zahrádkář. Osada zde funguje už dvaašedesát let, pár pamětníků se mezi členy prý ještě najde. Zahrádky vznikly jako náhrada za zrušenou zahrádkářskou plochu ve Vršovicích, která musela ustoupit rozšiřování fotbalového stadionu v Edenu. První zahrádkáři tedy ještě pamatují časy, kdy zdejší zahrady sahaly do míst, kde je teď zahloubená šestiproudová vozovka. Poklid pražské periferie jim však vydržel jen asi deset let. Na konci 60. let minulého století se začalo stavět, bagry se zakously do stráně.
Chatičky tu nejsou na všech pozemcích. A většina provizorních přístřešků – není tu, kromě malé moštárny a dílny v jednom, zavedená elektřina – slouží jejich majitelům jen jako „bydlení“ přes den. Nikdo tu, ani v nejparnějším létě, nepřespává. S výjimkou těch, kteří se víc než pěstování plodin (je tu k vidění vše od vinné révy, jablek, hrušek a švestek přes brambory či kedlubny až po broskve) věnují odpočinku nebo občasnému víkendovému grilování. „Jednou jsem sem vzala vnuka, že tady přespíme,“ svěřuje se jedna zahrádkářka. „Nedalo se usnout ani na minutu, už jsme to nikdy nezopakovali,“ říká (hlasitě). A to si povídáme dobrých dvacet metrů od dálnice. Paní se směje: „My tady na sebe křičíme všichni. Jinde zavolá soused na souseda přes tři zahrady, jestli něco nepotřebuje, tady musíte jít až k sobě,“ shodují se zahrádkáři a zahrádkářky, kteří sem chodí pečovat o svou úrodu od jara do podzimu, někteří i denně.
