Název vaší nové knihy nejspíš na první pohled člověka zaskočí, nebála jste se?
Nebála, humor je specifická záležitost a člověk musí mít k čtení mých knih nějaké předpoklady, třeba nebrat všechno zas tolik vážně, jen to, co vážné opravdu je, nebo umět se zasmát i sám sobě. Román je o Luize, která žije v Hrobu, a na kterou se tak trochu vykašlou rodiče v době, kdy je nejvíc potřebuje. Sama stojí mezi dvěma cestami a neví, na kterou se vydat. Pomohou jí v tom dva reinkarnovaní průvodci, kteří se perou o její pozornost a ona balancuje mezi dobrem a zlem. Kteří to jsou a který z nich nakonec vyhraje, si přečtěte. (smích)
Brala jste někde inspiraci?
Mám ráda knihu Mládí v hajzlu, kde na každé další stránce se autor dostane za limity vaší fantazie, jak by to mohlo pokračovat. Tak kromě toho, že mě oslovil laskavý humor pánů Svěráka a Smoljaka, který je také často o velmi vážných věcech, ale bez patosu, oslovil mě také C. D. Payne a jsem ráda, že jsem si mohla na této knize zkusit, jaké to je, když mou fantazii nic nelimituje.
Vaše předchozí knihy jste psala na cestách v různých zemích a tuhle doma, proč?
Svou první knihu Suchý hadr na dně mořském jsem napsala ve Španělsku, druhou Když to tam není, tak to tam nehledej v Británii a třetí s názvem Kdoule na cestě po Asii, ale její konec jsem dopsala doma. Když jsem se chystala na psaní čtvrté autorské knihy, ale ještě nevěděla, o čem bude, měli jsme se stěhovat na pár let do Hongkongu, kde se nám strašně líbilo a kde jsme už měli pronajatý byt. Ale zjistila jsem, že jsem těhotná, a tak jsem létat chvíli nemohla. Potom přišel covid, který zavřel hranice. Nakonec jsem ráda, že se naše dcera narodila v České republice, že jsem psala obklopená lesy Českého krasu, ne mrakodrapy, a že jsem si nakonec vybrala téma, které nejspíš je kontroverzní, ale vznikla kniha, která baví a má i ambici něco sdělit. První reakce na příběh mám velmi pozitivní, je to velká úleva a radost.
Proč jste se přestěhovala?
Kvůli chlapovi, jak jinak. (smích) Zamilovala jsem se a to mi dodalo odvahu udělat krok, který mi už dlouho ležel v hlavě. Žila jsem ve stereotypu a pohodlnosti, každý den jsem měla pocit, že začíná i končí stejně, že všechno, co jsem se dozvěděla, už jsem jednou slyšela. Vymanit se z takové smyčky jde, ale chce to hodně síly. On mi ji dodal. Odstěhovala jsem se za ním do Španělska, kde už nějakou dobu žil. Dodal mi odvahu postavit se nejen na vlastní nohy, ale taky stát se spisovatelkou. Věřil, že to dokážu víc, než jsem tomu v té době věřila já.
Co bylo nejtěžší na kroku začít nový život v zahraničí?
Zbavit se věcí, které jsem nasbírala v mém předchozím životě, které stály strašně peněz, a najednou se zdály úplně směšné. Všechno jsem musela nacpat do třech kufrů. Význam toho, co člověk potřebuje, se v jedné vteřině úplně proměnil. Měla jsem štěstí, že máma dokázala sbalit nás všechny na týden na hory do jednoho ruksaku a její superschopnost mi pomohla i tentokrát. Potom bylo těžké mluvit. Španělsky jsem neuměla a anglicky jen z kurzů angličtiny, takže mi chyběla hovorová slovní zásoba. Pořád jsem v hlavě tápala, jestli mám použít předpřítomný čas nebo který... Dál takové obyčejné věci, zorientovat se v úřadech a poplatcích a sehnat španělského instalatéra, dobíhat auto s oranžovými plynovými bombami, které si musíte sami měnit. Hodně bytů na pobřeží takhle funguje. Kolikrát jsme běhali s prázdnou bombou po ulicích, protože Španělé nejezdí podle žádného jízdního řádu. Ale potom jsem zažila tu pravou „maňanu“, překonala strach ze všechno i touhy vrátit se zpět do svého pohodlného života a začala si užívat všeho nového. Psát první knihu s výhledem na moře a gibraltarskou skálu byl sen. Kamarády, které jsme tam potkali, už máme navždy.
Dá se psaním knih uživit?
Pár lidí se určitě psaním uživit dokáže, ale já jsem měla psaní vždycky spíš jako koníček, protože jsem se nechtěla dostat pod tlak psát pro peníze. Už léta pracuji pro televizi, dělala jsem šéfredaktorku webových stránek Novy, spouštěla streamovací služby televize, připravovala i televizní pořad a teď jsem v týmu pořadu Na lovu. Pro ten jsem zprvu psala scénáře a teď jsem zodpovědná za casting. Kolem tohoto pořadu se vytvořila zvláštní aura a myslím, že to, jak nás baví pořad připravovat, jde vidět i na obrazovce. Pracovat vedle Ondřeje Sokola a lovců je radost.
Kdo z lovců je váš oblíbenec?
Bude to znít alibisticky, ale všichni. Loni mi uspořádali rozlučku se svobodou, letos se stali kmotry Cesty z Hrobu. Kamkoliv přijdou, lidé se s nimi rádi fotí, oslovují je, ptají se, jak to, že toho tolik vědí. Oni mají rádi lidi a lidi mají rádi je, je to takový upřímný vztah, který jsem v šoubyznysu, ve kterém se pohybuju už mnoho let, sice zažívala, ale nebylo to časté. V zákulisí je to stejné, na každé natáčení se opravdu těším.
Jaké jsou vaše plány?
Ráda bych do další knihy zpracovala téma mateřství. Ale zatím mám jenom název. Přiběhla jsem pozdě na svou hodinu v posilovně s pocitem, že si tam jdu vlastně odpočinout, a říkám své trenérce, že až někdo otevře blázinec pro staré matky, tak já budu stát první v řadě. A ona na to, že je to perfektní název knížky. Tak snad nebude trvat další čtyři roky ji dopsat. Nebo v tom blázinci možná někdo uvidí byznysový potenciál a takové zařízení otevře, věřím, že by nás zájemkyň bylo víc, a knihu dopíšu v klidu tam. (smích)
