U licencovaných muzikálů, jako je Ledové království, bývají castingy dost náročné. Museli vás schvalovat i v zahraničí, že?
Ano, je to tak. Musí vás schválit nejen tuzemský tým – tedy ředitel divadla, režisér a producenti – ale i přímo lidé z Disney. Posílaly se jim fotky, nahrávky, jak zpíváme, jak hrajeme, jak tančíme. Každý musel projít konkurzem a v tom nejužším výběru pak oni v centrále jen řeknou „ano“, nebo „ne“.
Kdo je Ines?
|
Prý jste úplně nejmladší představitelka Anny na světě. Je to pravda?
Je to úplně šílené! Většinou Annu v muzikálu nebo i v dabingu dělají dvacetileté nebo i třicetileté slečny. Mně je devatenáct. Říct si o sobě „jsem nejmladší Anna na světě“, to je pro mě naprostý úlet.
Malé holčičky chtějí být většinou Elsami. Jak jste to měla jako dítě vy?
Nebudeme si lhát, když jsem byla malá, viděla jsem to stejně. Elsa pro mě byla ta nádherná královna. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že jsem mnohem víc Anna. Ona je tím motorem celého děje. V představení nemám skoro chvilku na odpočinek. Jedinou pauzu mám, když Elsa zpívá „Let it go“, to je mých pár minut klidu. Jinak jsem tam pořád a v pauzách se jen zběsile převlékám nebo měním paruky.
Je ta role náročná i po herecké stránce? Anna je hodně nespoutaná.
Ona nemá stopku. Pořád mluví, neví, kdy přestat. Po činoherní stránce je to obrovský výdej energie. A do toho části náročné na fyzičku, mám třeba duet s Kristoffem, kde lezu po skále a padám z ní. Není to sice vyloženě akrobacie, ale člověk se s tím musí popasovat.
Eva Burešová jako Elsa a Ines Ben Ahmed jako Anna v muzikálu Ledové království.
To zní skoro až akrobaticky…
Režisér Martin Čičvák je geniální, klidně mi řekne: „Budeš lézt po skalní stěně a padat.“ Tak jsem se za dvě hodiny „naprogramovala“, jak padat, a jdeme na to. A po dvou měsících zkoušení už to máte v těle. Je to ale moje nejtěžší role, co jsem kdy hrála.
Přitom v Andělovi Páně hrajete Dorotku, což je úplný opak – tichá, nesmělá dívka. Jak se s tím pere váš temperament?
Miluju Anděla Páně jako divák, ale role Dorotky je pro mě mentálně nejnáročnější věc. Vůbec si nejsme podobné. Hrát někoho, kdo je úplně jiný, a stát třeba na jednom místě a být klidná, to mě hrozně vyčerpává. Mám obrovský respekt k lidem, co takové povahy hrají běžně. Pro mě je to mentálně těžší než celá Anna.
Taháte si postavy domů, nebo je umíte mimo divadlo odložit a být Ines?
Když roli zkouším dva měsíce v kuse, neumím se od ní úplně odpojit. Už měsíc předem začínám přemýšlet a hýbat se jako ta postava. Teď už to naštěstí u odehraných představení v Karlíně umím vypnout, ale v každé roli je kus mě. Anna mi třeba hrozně pomohla. Obě jsme „moc“. Dřív mě bolelo, když mi někdo říkal, že jsem na ostatní až moc. Díky Anně jsem se s tím srovnala. Teď už je mi jedno, jestli je někomu moje povaha moc.
Ptala jsem se na vystupování z rolí i proto, že vím, že jste v Divadle Na Jezerce kdysi hrála i dívku, co plánuje sebevraždu.
To byl projekt Matěje Balcara, o pěti lidech, co chtějí skočit z mostu. Bylo to nádherné představení, ale zkoušet dva měsíce intenzivně to, že má holka rakovinu a chce se zabít, není komfortní. Nebylo mi z toho v té době dobře, protože mi navíc v té době umřela kamarádka. Mám z konce toho zkoušení úplné výpadky, prostě jsem to vytěsnila. Takže moje schopnost se do role ponořit je výhoda i nevýhoda.
Češi předčili německé orchestry. Doprovodí muzikál Rudolf: Poslední polibek |
Jak při tomto tempu a psychickém vypětí odpočíváte?
Já odpočívám tím, že něco dělám. Nedokážu si představit jen tak ležet, to mám hned pocit, že jsem neproduktivní a nikam to nedotáhnu. Asi v tom hraje roli i moje ADHD, prostě potřebuju být pořád v pohybu. Čistím si hlavu prací. A když už mi fakt dojde baterka, pustím si film.
Neláká vás s vaší jazykovou výbavou zkusit i nějakou zahraniční scénu?
Láká mě to neskutečně. Je to můj sen, i když nevím, jak moc je reálný. Vím, že teď v nejbližší době ne, protože mám smlouvy v Praze a nemůžu jen tak odejít. Ale hrát ve West Endu v Londýně bych si jednou fakt přála. Francie mě tolik netáhne, i když jejich muzikálovou scénu znám, v Paříži jsem byla třeba na Producentech a bylo to geniální. Ale Londýn je Londýn.
Vaším velkým mentorem je podle vašich slov Ondřej Brzobohatý. Jak vás ovlivnil?
Ondra je takový můj kouč. Často mu volám o rady, jeho rady si beru k srdci. Klidně mi naloží práci navíc, když vidí, že se potřebuju v něčem zlepšit. A když mě pochválí, vím, že je to pravda, protože on je ten nejupřímnější člověk, jakého znám.
Ines Ben Ahmed podle svých slov odpočívá tím, že něco dělá. Ležení na gauči je pro ni nemyslitelné.
Kromě muzikálů chystáte i vlastní hudbu. Prý vás do psaní textů musel trochu „dokopat“ Adam Mišík?
Je to tak. Já se do toho nechtěla pouštět. Čím je to osobnější, tím víc se bojíte, jak lidé zareagují. Sháněla jsem textaře, volala jsem Adamovi, jestli o někom neví, a on mi řekl: „Co blázníš? Takhle jen zbytečně plýtváš časem. Nauč se to teď a v budoucnu to pro tebe bude snadnější.“ Tak jsem si to vzala k srdci a začala jsem.
Kdy se dočkáme výsledku?
Pracujeme na tom s Richardem Mašatou, je to mladý, hrozně talentovaný kluk. Děláme moderní jazz, pop a swing s českými texty. Chceme tomu dát takovou tu „americkou vlnu“, máme i kontakty v New Yorku na lidi, co nám to mixují. Původně jsem chtěla vydávat už na jaře, ale zjistila jsem, že to je běh na delší trať. Takže plán je září – pět písniček a jeden „crazy“ videoklip, který budeme točit v červnu. Už se fakt těším, až budou písničky venku. Pořád se v tom trochu hledám, ale moc mě to baví.
