Sport miluje už od mala. „Atletice jsem se věnovala už na základní škole, pak i na střední zdravotní a také při práci,“ vypráví pro Metro Vovesná. Život se jí tehdy obrátil vzhůru nohama, ale nikdy nepřestala věřit v naději. V rozhovoru pro Metro prozradila, jak se s nemocí vyrovnala či co ji v těžkostech motivovalo.
Kde začal váš příběh v boji s nemocí?
Když mi bylo dvacet, potkala mě angína. Lékař mi předepsal antibiotika a zůstala jsem doma. Myslela jsem, že za čtrnáct dní budu zdravá a pak se vše vrátí do starých kolejí a začnu opět naplno trénovat. Místo toho ale nastaly komplikace v souvislosti s užíváním antibiotik. Nejprve jsem se celá osypala. Lékaři byli přesvědčeni, že se jedná o alergickou reakci. Po dobrání antibiotik mi začaly praskat žilky na nohách a musela jsem podstoupit celou škálu vyšetření. Byla mi diagnostikována vzácná autoimunitní nemoc napadající klouby, cévy i ledviny. Celkem běžná angína tak vyústila až v rozsáhlé onemocnění ledvin.
Pamatujete si, co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
Cítila jsem se opravdu hrozně. V tu chvíli jsem přišla jak o svou dobrou náladu, tak i o téměř všechny vlasy. Udržování funkce ledvin pomocí léků trvalo dlouhých šestnáct let, poté však orgán selhal. Aby mohl můj metabolismus fungovat, bylo nutné nahradit funkci ledvin dialýzou.
Bylo to pro vás do jisté míry vysvobození?
Měla jsem to štěstí, že mi bylo umožněno, abych si peritoneální dialýzu prováděla sama v domácím prostředí. Sice čtyřikrát denně, ale nemusela jsem na ni alespoň docházet do nemocnice. Obecně byla domácí dialýza vlastně moc fajn. Vrátila se mi zpět dobrá nálada a s tou šlo uzdravování mnohem rychleji. Byla jsem na tom hned lépe jak psychicky, tak i fyzicky. Mohla jsem se opět naplno věnovat svému vysněnému zaměstnání zdravotní sestry v zubní ordinaci a zároveň se i dialyzovat. Omezovalo mě jen pravidelné proplachování břicha speciálním roztokem. Dokonce jsem vyrazila v zimě na dovolenou na hory. Byla jsem zařazena na seznam čekatelů na transplantaci a za necelý měsíc jsem dostala možnost transplantace od vhodného zemřelého dárce.
Jak vzpomínáte na tento moment?
Celou cestu do nemocnice jsem pouze přemýšlela, kdo je tím, jehož orgán dostanu, a jak asi zemřel.
Díky transplantaci jste mohla zase sportovat. Pouštěla jste se hned poté do větších akcí?
Přihlásila jsem se na Světové hry transplantovaných v thajském Bangkoku, kam jsem vycestovala rok po operaci. Tréninku před závody jsem mohla věnovat jen tři měsíce a v Bangkoku nebylo moc času na aklimatizaci. I přesto jsem se umístila na stupních vítězů za sprint. Je to pro mě obrovský životní zážitek.
Na hry jste pak začala s českým týmem jezdit pravidelně. Znamenalo to pro vás, že jste opět mohla žít naplno?
Ano, následujících patnáct let jsem si opravdu užívala naplno. Ale poté přišla další rána v momentě, kdy nová ledvina dosloužila. Transplantované ledviny totiž nevydrží navždy, délka funkce je individuální. Někomu slouží pět let a někomu dvacet. Přesto si ale myslím, že ten, kdo může, by měl transplantaci podstoupit. Vždyť jsou to cenné roky dobrého zdraví a svobody, která úplně změní kvalitu života.
Co vás v těžkých chvílích motivovalo se s nemocí vyrovnat?
Asi chuť k životu, zůstat se svojí rodinou, já mám život moc ráda i přes všechny překážky, co mi nachystal.
Jak se cítíte v současnosti?
Teď je to fajn. Chodím zase do práce, nemusím podstupovat žádné transfuze, nemusím si už píchat ani erytropoetin. Beru jen klasické léky, jako jsou imunosupresiva, kortikoidy, prášek na tlak a na kyselinu močovou. V červenci se chystám na další závody, tentokrát do Lisabonu. Před patnácti lety se mi sice vybíhalo lépe, ale já to zvládnu i teď.
Jak na období léčby vzpomínáte zpětně?
Něco bych možná ráda ze vzpomínek vymazala, ale časem na všechno zlé člověk zapomene a dnes, když už zase chodím do práce, snažím se zase sportovat, jezdit po dovolených a užívat si vlastně ten obyčejný život. A za to všechno to stálo.
Transplantace
|
