Co vás vedlo k tomu založit si vodáckou cestovku?
Láska k mému muži, který byl vodákem od dětství a nápad založit vodáckou cestovku pocházel z jeho hlavy. Ale také láska k přírodě a svobodě, která je s touto prací spojená.
Jak vzpomínáte na začátky?
Začínali jsme doslova s pár korunami v kapse. Kamarád pro nás naprogramoval webové stránky, prodali jsme malé staré auto, abychom koupili ještě starší, ale větší. Vlek na lodě jsme vyrobili snad z nejlevnějšího vleku z hobbymarketu. Úplně první akce se konala na Berounce, ti odvážní byli z gymnázia v Kutné Hoře. Celou dobu pršelo, a když se všechny děti a stany tísnily na jediném suchém kopečku v kempu v Berouně, akci jsme odpískali. další velká voda ani jiné průšvihy už nás ten rok naštěstí nečekaly. Později už jsme vyráželi na Slovensko na Hron, brzy se přidal polský Dunajec. Pro mne osobně byl veliký přerod, když jsme s mým mužem vyrazili objevovat chorvatské řeky – průzračná voda, krásné vodopády, měla jsem radost, že tu krásu můžeme na našich zájezdech ukazovat dalším lidem.
Proč jste po dvou letech přidali k podnikání půjčovnu?
Měli jsme takovou naivní představu, že zatímco v cestovce se o naše vodáky staráme 24 hodin sedm dní v týdnu, v půjčovně to bude tak nějak bez práce – někam dovezeme lodě, za týden je jinde vyzvedneme a máme vyděláno. Dnes se tomu smějeme, protože zajistit, aby každý dostal své lodě ve správný čas na správné místo, je pěkná honička. Ale těší nás, že si díky nám může o to více lidí užít svoji dovolenou na vodě.
Jak vybudovat, a hlavně udržet značku?
My se snažíme hlavně si nepokazit jméno. Splnit všechno, co jsme slíbili, mít kvalitní vybavení, vycházet lidem vstříc. V ideálním případě od nás odchází spokojení vodáci, kteří se na nás další léto s důvěrou znovu obrátí.
Co vás v těžkých chvílích v byznyse drželo nad vodou?
Naším největším bohatstvím jsou skvělí lidé, kteří pro nás pracují. Jsou to srdcaři, kteří stejně jako my chtějí, aby si každý vodák svou vodáckou dovolenou užil. Takže jsme zvládli jak rekordní sucho v roce 2018, kdy jsme v Půjčovna lodí Samba na každé řece hledali úseky, kde ještě šlo plout, tak pandemii koronaviru, kdy jsme zase v Povodě kličkovali mezi různými covidovými předpisy jednotlivých zemí.
Proč je podle vás vodáctví pro Čechy tak důležité?
Češi jezdili na vodu již od začátku 20. století, stejně tak jako jezdili na výlety do přírody, trampovat a podobně. A kdo nechce spát pod širákem, má alespoň chatu na Sázavě nebo jinde. Jsem ráda, že tato tradice pobytu v přírodě nám zůstala a nezměnila se v pobyty v obchoďáku nebo na kolonádě. Máme velké štěstí, že naše příroda je krásná, ale zároveň dostupná a bezpečná.
Jací jsou Češi vodáci po téměř dvaceti letech?
Můj dojem je, že na vodu vyráží víc a víc lidí, méně těch, co se přijeli jenom opít, a naopak více těch, co přijeli za sportem, krásami přírody a neobyčejnými zážitky. Velkou radost mám z rodin s dětmi, kterých stále přibývá. Vnímám, že lidé vyráží na vodu poučenější, vědí více o rizicích a raději si také na první plavbu vezmou instruktora, aby se naučili, co a jak.
Jaké jsou nejčastější mýty ve vodáctví?
Nejnebezpečnější mýtus je, že s vestou se nemůžete utopit. Bohužel některé jezy jsou postavené tak, že se pod nimi tvoří nebezpečný válec a ten vodáka stáhne a bude držet pod jezem, ať má vestu, nebo ne. Takže vesta není samospásná a je třeba si každý splouvaný jez nebo jiné nebezpečné místo prohlídnout, a když nevím, tak raději přenést.
Je po letech ještě řeka koníčkem, nebo spíš prací?
Naše práce se neliší od práce v jiných oborech. Účetnictví, správa webu, marketing, personalistika je můj denní chleba. Můj muž zase spravuje auta, sváří, staví, bourá. Jsme malá firma, takže je té práce kolem nekonečně a musíme v několika lidech obsáhnout mnoho oborů. Když se potom dostaneme na vodu, vždycky je to pro mě za odměnu.
