Kreslený muzikál Kámen Osudu, který vznikl coby autorský projekt studentky Vysoké školy uměleckoprůmyslové (UMPRUM) Julie Černé, sbírá jednu cenu za druhou. Získal Cenu poroty v soutěži absolventských filmů na letošním Bucheon International Animation Festivalu (BIAF 2025) v Koreji, Cenu poroty v kategorii Best student film na Sea Slug Animation Festivalu v americkém Seattlu, zvláštní uznání na německém festivalu Sehsüchte a také zvláštní uznání mezinárodní poroty na největším tuzemském festivalu animovaného filmu Anifilm v Liberci. O nedávném úspěchu na letošním ročníku chorvatského mezinárodního festivalu animace a komiksu Supertoon nemluvě.
Mladá filmařka se ale ke svému dílu staví velice skromně. „Kámen ve filmu vlastně celou dobu hledá štěstí a postupně zjišťuje, že štěstí se neváže k místu, ale spíš k tomu, jak se cítí on sám – k tomu, jestli je sám se sebou ztotožněný a v klidu. Chtěla bych, aby takový pocit sebepřijetí prožili i diváci filmu,“ říká Černá.
Váš film sbírá ocenění po světě. Kdy jste si poprvé řekla „tohle už není jen studentský projekt“?
Asi když byl Kámen Osudu vybrán do selekce na festivalu Berlinale. Film tam měl světovou premiéru a to bylo pro mě hodně významné. Při výrobě filmu jsem totiž dost bojovala s pochybnostmi o sobě jako režisérce, která je v této roli poprvé. Přemýšlela jsem, jestli dělám dobrá rozhodnutí, a měla jsem obavy, aby to nebyl další studentský přesymbolizovaný film, který nikdo nepochopí. Teď má film už více než 80 selekcí na různých mezinárodních festivalech a posbíral i několik cen a to mi dodává odvahu věřit si.
Animovaný muzikál sleduje osudy hlavního protagonisty, kamene s lidskými končetinami
Proč jste si jako hlavního hrdinu vybrala právě Kámen Osudu? Co pro vás symbolizuje?
Mám hodně ráda antropomorfizaci neživých předmětů – přijde mi to bizarní a legrační. Skicovala jsem si různé tvary a z toho vznikla postava kamene s lidskými končetinami a stoickým výrazem. Od té doby mě provází a stal se mým avatarem. Zosobňuje mě samotnou. Kámen mi přijde jako legrační a zároveň velmi symbolická věc. Ten materiál sám o sobě je hrubý, odolný a jen tak něco ho neobrousí, což je vlastně nějaká má představa o tom, jaká bych chtěla být.
Říkáte, že je film částečně autobiografický. Co z vašich vlastních pocitů nebo zkušeností se do něj propsalo nejvíc?
Univerzum Kamene Osudu mi pomáhalo, kdykoli se mi stalo něco nepříjemného. Prostřednictvím komiksu nebo ilustrace jsem mohla převést své emoce na papír pomocí metafor a díky tomu se s danými situacemi vyrovnat. Nejvýznamnější zkušenost, která se zobrazuje i ve filmu, bylo opuštění mého rodného města Strážnice (jižní Morava) kvůli studiu v Praze. Prožila jsem hledání pocitu domova a svého vlastního místa na světě, strach ze zklamání svého okolí, neopětovanou lásku – vlastně jsou to hodně univerzální témata.
Od Trnky po Marvel. Česká animace znovu dokazuje, že patří ke světové špičce |
Vaše animace působí velmi originálně a trochu snově. Kde hledáte inspiraci?
Hodně jsem vycházela z vizuálu komiksové trilogie Kámen Osudu, podle které jsem film vytvořila. Mám ráda jasné barvy a kontrastní kresbu – stín/záře. Silným vizuálním prvkem je sluneční světlo, které je zobrazeno jako šrafura. Tady mě hodně inspiroval pocit, když se sluneční paprsky dotknou kůže a najednou má člověk pocit velké radosti. Mezi mé vizuální inspirace patří například Melek Zertal nebo Sophia Baidouri.
Film je označován jako animovaný muzikál. Nebála jste se, že je to pro diváky odvážná kombinace?
Je pravda, že mi hodně lidí už řeklo, že muzikály nesnáší, ale film Kámen Osudu jim nevadil. Já myslím, že to je tím, že to není muzikál v klasickém smyslu – není tam moc tance, je to spíše existenciální film, kde se místo mluvení zpívá. Já jsem chtěla se žánrem experimentovat a jsem hodně ráda, že jsem to tak udělala, protože to je hlavní věc, která film odliší od ostatních a dělá ho výjimečný.
Animovaný muzikál sleduje osudy hlavního protagonisty, kamene s lidskými končetinami
Jak těžké je v současnosti v Česku prosadit autorskou animaci, která není primárně pro děti?
Myslím, že se to stále více a více normalizuje, a to i díky úspěchům českých filmů na mezinárodních filmových festivalech. Zároveň obsah pro děti nemusí být vždy klasicky infantilní a je dobré dětského diváka nepodceňovat a někdy mu ukázat i experimentálnější tvorbu.
Co vás během práce na filmu nejvíc vyčerpalo? A co naopak nejvíc bavilo?
Nejvíc mě bavil aspekt spolupráce – zjistila jsem, že nemusím vše vymýšlet sama, a společné setkávání se s lidmi například nad storyboardem nebo textem písně bylo vždycky hodně zábavné. Na druhou stranu nejnáročnější bylo samotné animování – bylo extrémně zdlouhavé a vše už bylo rozhodnuto, takže to nebyla moc kreativní práce.
Kam za filmy pod širým nebem? Těchto 8 pražských kin nabízí promítání zcela zdarma |
Česká animace má ve světě silné jméno. Cítíte tlak na navazování na tradici tvůrců jako Jan Švankmajer?
Tlak na navazování na české tvůrce necítím vůbec. Někdy mi moje mamka z legrace říká, že mám být víc jako Hermína Týrlová. Cítím ale velké štěstí, že jsem se narodila v zemi, která má obrovskou historii v animaci a díky tomu tady v Česku máme kvalitní školy s ateliéry a katedrami zaměřenými na animaci.
Jak reagují zahraniční diváci? Chápou vaše metafory a humor stejně jako Češi?
Rozhodně ano. Kámen Osudu zpívá v češtině a některé jazykové hříčky se v překladu ztratí. Taky sleduju, že se čeští diváci nebojí zasmát, jako by lépe chápali bizarní situace ve filmu. Záleží to ale zejména na dané zemi. Například v přímořských oblastech – Chorvatsko, Itálie, Portugalsko, tam byl film přijat velice vřele. Jako by se lidé, kteří mají přístup k moři, s Kamenem dokázali ztotožnit o trochu jednodušeji.
