Roku 1466 prý dostal Jiří z Poděbrad (1458 až 1471) od své druhé manželky Johany z Rožmitálu mariánskou modlitební knížku s dedikací, která bývala v královských a snad i šlechtických rodech běžná. A jak a kdy slavili Vánoce lidé z chudších vrstev?
Děti prý začaly být většinou obdarovávány teprve od devatenáctého století, ale šlo o dárečky skromné a praktické: boty, čapky, šátečky či ze dřeva doma vyřezané hračky. Praktické dárky si rozbalovali samozřejmě i dospělí a pouze ve velmi zámožných rodinách se občas objevila darovaná kniha.
Vskutku neobvyklý dárek obdržel mohučský rodák a ředitel pražského Stavovského divadla Johann Carl Liebich (1733 až 1822). Připravili mu ho přátelé z pražské smetánky, které pozval roku 1812 do své libeňské vily na Ztracené vartě, kde stál první vánoční stromek v Praze, doplněný jesličkami a drobnými dárečky. Podle popisu očitých svědků byl stromek velký a rozzářený, takže právem vzbuzoval obdiv. Jelikož tito hosté tehdy věděli, že hostitel má momentálně finanční potíže, nachystali mu jako dárek – dluhopisy vykoupené od lichvářů.
Co se týče vánoční zeleně
Libeňský stromek nahradil blíže nespecifikované symboly nadějné nezničitelnosti života, které odnepaměti zdobily svátečně naklizené příbytky našich předků.
Ovšem chudší domácnosti si musely na tohoto nyní již neodmyslitelného průvodce Vánoc počkat až do druhé poloviny devatenáctého století. Nejprve zdomácněl ve šlechtických a měšťanských domácnostech a teprve konec onoho století z něj dělal téměř celopražský vánoční „doplněk“.
Vánoční stromky bývaly zpočátku v domácnostech s malými místnostmi zavěšovány špičkou dolů nad jídelní stůl, ale postupně téměř vždy stávaly špičkou nahoru. „Zelený doplněk“ bylo možno koupit na kdejakém pražském náměstí a náměstíčku. Venkované a Podskaláci nabízeli většinou smrky a jedličky nejrůznějších velikostí, prodávali je od jednoho čtyráku do pěti šestáků, ale pokud pro někoho byla i tato částka příliš vysoká, nechal „nákup“ až na Štědrý den. To už byly smrčky a jedličky k mání zdarma.
Vánočková rarita
Vánočka měla původně sloužit jako jakási ochrana proti tomu, kdyby se nějaký zlý duch rozhodl zabránit slunovratu. To by však dokázal pouze tak, že by pečivo rozpletl, aniž by je poškodil, což samozřejmě nebylo možné, takže vánočka s rozinkami a mandlemi, kterou podle historičky Valburgy Vavřinové „šest bíle oděných pekařských tovaryšů neslo na ohoblovaném prkně nejvyššímu purkrabímu“. Provázeli je hudebníci a podél cesty na Pražský hrad na ně čekalo mnoho Pražanů, takže někdy museli onu skupinu vybraných členů pekařského cechu obklopit městské stráže. Pokud by totiž tuto štědrovku zlomili nebo nedejbože upustili, byla by z toho ostuda pro celý cech – vždyť nejvyšší purkrabí Pražského hradu byl velmi významnou osobností.
Vyzrazené tajemství Ignát Herrmann (1854 až 1935) vyrůstal v chudých poměrech, a tak – stejně jako jeho kamarádi – naslouchal „s očima na stopkách“ bohatým spolužákům, jak u nich kristkindl (Ježíšek) ve velkém pokoji zazvonil. Když tam vešli, uviděli svítící kristbaum (vánoční stromek) a všimli si otevřeného okna, jímž obdarovatel spolu s andělíčky odletěl. Přiznal, že jemu a dalším chudším spolužákům vrtalo hlavou, proč Ježíšek nosí takové nedostižné dárky právě bohatým, a ne jim, chudým. Po několika letech mu prozradil důvod spolužák, „drobný, vždycky umouněný štvanec“. Prohlásil: „Ty vole, snad nemyslíš, že to vopraudu naděluje kristkindl? Dyby měl tatínek dům, tak by nám taky nadělil.“
Maminky věděly
V chudých rodinách svítily místo stromečku voskové svíčky zvané třínožky, které končily v dolní části třemi nožkami a které hospodyně postavila před štědrovečerní večeří ke každému talíři. S těmito svíčkami se v minulosti pojila pověra, podle níž ten, komu na stole třínožka nejdříve dohoří, „budoucích Vánoc se nedočká“. Protože „to mnohdy měnívalo sváteční náladu večera v plačtivou“, mnohé moudré maminky sfukovaly všechny svíčky, než mohly dohořet, což odůvodňovaly tím, že jich musí ještě kousek zbýt na následující další dva dny. A v čem spočívala moudrost takových maminek? Podle spisovatele Ignáta Hermanna v tom, že „Hodu božího a svatého Štěpána se ta pověra již netýkala“.
Vánoční zajímavosti převzala jejich autorka – novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková ze své Knížky pro zvídavé děti, z II. dílu Pražských okének a z rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové, které pro ni založila Kristýna Maková na webovém portálu Praha křížem krážem.
