Představujete knížku v zemi, která je nejméně zbožná v Evropě, určitě v té východní.
Rozhodně mohu říci, že od vydání knihy mi mnoho nevěřících říkalo, že kniha je velice přívětivá. Protože obdivují papeže Františka ne jako katolíka, ale jako osobnost. Vím, že v Česku je rozhodně málo katolických věřících, ale papež i já doufáme, že kniha jim dá možnost přemýšlet. Ne přímo o víře, ale o myšlenkách, které jsou v knize vyjádřeny. Možná je inspiruje a dá jim něco do života.
Neobával jste se, že papež odmítne s tím, že jste příliš mladý v porovnání s jeho životními zkušenostmi?
Naopak. Myslel si, že to, že jsem z jiné generace, prospěje k většímu kontaktu i s mladšími generacemi, než jsem já.
Nápad s autobiografií se zrodil ve vaší hlavě? Pokud ano, nebál jste se, že odmítne?
Znali jsme se již z mnoha předchozích setkání a rozhovorů. Nápad to byl můj, nabídl jsem mu, aby vyprávěl o svém životě, aby touto cestou kontaktoval i nevěřící nebo lidi, kteří nejsou tak blízko k církvi.
Jste jediný, který ho oslovil, nebo už někoho odmítl?
Nevím jistě, jestli mu už někdo spolupráci nabídl. Určitě jsem pravděpodobně první, kdo navrhl formu vyprávění spojeného s jeho zkušenostmi z velkých událostí v dějinách.
Kniha je kombinací popisu papežova života od dětství s jeho osobními vzpomínkami. Proč jste nezvolil klasické schéma otázka-odpověď?
Neměla to být biografie psaná mnou, ale autobiografie. Psal jsem to, co mi vyprávěl. Připomínal jsme mu jen významné události a on o nich už sám vyprávěl. Že to bude v první osobě, bylo jeho přání a chtěl, aby to pak někdo zprostředkoval čtenáři a ten pochopil smysl jeho myšlenek.
Je složité psát životopis, aby byl čtivý, ale ne bulvární a ne intelektuálně složitý?
Pro mě bylo důležité, aby použitý jazyk byl jednodušší, aby tam nebyla složitá slova, která se v podobných knihách objevují. Aby měl čtenář pocit, že dědeček vypráví vnoučatům o svém životě.
Jak složitá byla příprava, co vše jste musel načíst a nastudovat?
Spolupracovali jsme spolu už často před psaním knihy. Ale trvalo mi několik měsíců, než jsem vybral události v dějinách, o kterých bude řeč. Během setkávání jsem mu dával podněty, kde jít například více do hloubky a podobně. Při práci na konečné verzi jsme hodně věcí odstranili, jiné zase přidali.
Se Svatým otcem se znáte delší čas, prověřoval vás ale vatikánský úřad, zda jste pravá a zodpovědná osoba?
Kromě nás dvou nikdo na knize nepracoval, neměli jsme žádný filtr, přes který by informace šly. To, co chtěl papež František vyjádřit, šlo přímo přese mě. Do procesu nikdo nezasahoval. Možná se tento přístup někoho dotkl, ale ve Vatikánu jsou už zvyklí, že papež František si osobně dělá, co chce, a pracuje na svých záležitostech samostatně.
Vysvětloval vám mimo záznam pozadí událostí, abyste je lépe pochopil, ale současně aby to v knize nebylo?
Určitě ano. Na úplném začátku mi řekl, že mohu položit jakoukoli otázku. To ale neznamená, že jsou v knize různé komentáře a vysvětlení, které mi sděloval. Určitě jsme se nebavili o politice a citlivějších tématech, pokud to nebylo určeno přímo do knihy.
Zmiňoval se Svatý otec, jak těžká je zodpovědnost, kterou ze svého titulu nese? Jak těžké je to psychicky?
Uvědomuje si to. Říkal mi, že je to pro něho občas těžké. Ví, že je to jeho práce, že je blíž k Bohu a je to práce pro lidi. Možnost, jak jim pomáhat.
Lidé často hledají možnost relaxace, která takové duševní vypětí kompenzuje. Co Svatý otec?
Rád poslouchá hudbu. Často se mi stalo, když jsme si telefonovali, že v pozadí hrála hudba. Hlavně v úterý, což je den v týdnu, kdy mívá méně setkání. Také rád čte, ale asi nejdůležitější je, že zůstává v kontaktu s blízkými, s přáteli, s rodinou. Často si píší, volají, mailují, píše jim dopisy.
Na papeže máte přímé číslo?
Přímo mu volat nemohu. Když telefonuje on mně, je to z jeho pevné linky, ale na displeji nevidím číslo. Je skryté. Pokud se s ním potřebuji spojit, napíši mu e-mail a on mi zavolá.
Kolik jste už absolvoval setkání, jako je naše?
Rozhovorů jsem v poskytl přes stovku. Bezprostředně po vydání knihy jsem měl čtyři dny od rána do večera nějaké schůzky a povídání. To se týká i návštěv, jako je tato v Česku. Vždy o tom pana papeže informuji, je rád, že to nemusí podstupovat on.
Mnoho otázek na knihu a papeže se jistě opakuje.
Ano, máte pravdu. Rozhodně se snažím odpovídat trochu odlišně. Čím více rozhovorů, tím větší pravděpodobnost, že se otázky i odpovědi budou opakovat. Je to únavné, to přiznávám. Jestli chcete, pokusil bych se vzpomenout si na některé zajímavosti, které jsem ještě nevyprávěl. Naše setkávání vždy provázela dobrá nálada, papež František žertoval.
Zmínil jste se, že s vámi papež žertoval. Je přístupný anekdotám o církvi?
Rozhodně je inteligentní a otevřená osobnost. Sám žertuje, že jako papež nemůže jít jako jiní lidé někam na pizzu, což mu velmi schází. Nebo jak je pro jeho okolí obtížné pečovat o jeho osobní bezpečnost.
Váš osobní pohled na umělecká díla o církvi a Vatikánu, knihy a filmy Dana Browna, nebo seriál Mladý papež?
Čtu takové knihy, sleduji tyto filmy. Zajímá mě pohled autorů na Vatikán, na tuto uzavřenou lokalitu, a to, jak si vymýšlejí nejrůznější zápletky a záhady. Autoři možná vezmou špetku pravdy a zveličí ji. Ale vlastně tím přibližují realitu, která je lidem málo přístupná, ukazuje to ale i na fakt, co si lidé myslí o tom, co se za dveřmi Vatikánu děje. Vím, že papež tohle vše sleduje. Jeden takový film chtěl zhlédnout doma v Argentině, ale musel tehdy odjet na konkláve, kde byl pak zvolen, takže mu doteď film leží v Buenos Aires na stole.
Vatikán asi z vašeho pohledu není tak romantický a tajemný jako ve filmech...
Rozhodně chápu podněty, které autory inspirují k takovým příběhům. Podle mne to platí pro Vatikán sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy tam během studené války působili různí špioni. Bylo by zajímavé natočit film o válce těchto agentů uvnitř Vatikánu. Taky kardinálové a Švýcarská garda inspirují svými rituály i tím, jak vypadají. I to může být podnětem pro podobné knihy a filmy.
