Papučový den 2025. Když vám není dobře, doma vás pohladí, ví lékař Marek Brožek

Pane doktore, vy jste začínal u záchranné služby. Co vás přivedlo k rozhodnutí věnovat se domácí paliativní péči?
Na záchranné službě sloužím nepřetržitě od roku 1989. Nejdříve jsem jezdil jako zdravotní sestra, později, po atestaci z ARO, jako lékař. Jedná se poměrně o dlouhé období, během kterého jsem viděl mnoho trpících pacientů, nejčastěji s onkologickým onemocněním, kterým se nedostávalo pomoci. Jedinou možností často bylo zavolat sanitku a nechat odvézt nemocného do nemocnice. Občas se stávalo, že do nemocnice byli transportováni lidé v úplném závěru života, kteří buď projevovali nějaký diskomfort, případně jejich blízcí péči nezvládali, protože nevěděli, jak péči poskytovat, a byli na ni úplně sami. Ne zřídka se stávalo, že pacient v takovém stavu zemřel během transportu, nebo případně krátce po převozu do nemocnice. To mě vedlo k zamyšlení, jestli je to takto správné a zda by nebylo možné pomáhat nemocným i jejich rodinám tak, aby péče probíhala kompletně v domácím prostředí a pacienti mohli v závěru života zůstat tam, kde jim je nejlépe – doma. A když můj kolega ze záchranky založil v roce 2009 domácí hospic Most k domovu a oslovil mě s nabídkou spolupráce, neváhal jsem a začal jsem s tímto hospicem spolupracovat.

Jak se podle vás liší situace pacienta, který je v péči mobilního hospice, oproti tomu, kdo v krizi volá záchranku?
V posledních letech došlo v paliativní medicíně k velkému rozvoji – vznikla odborná společnost Paliativní medicíny, přibývají nové mobilní i kamenné hospice, paliativní týmy v nemocnicích a do některých domovů pro seniory dochází mobilní paliativní týmy. Dokonce se paliativní péče začala školit na záchranné službě. Před pár lety jsme pro záchrannou službu sestavili metodiku, jak rozpoznat možné paliativní pacienty již při příjmu tísňových výzev na operačním středisku. K vaší otázce: Rozdíl mezi pacientem v péči mobilního hospice a tím, kdo péči nemá, je obrovský. Hospic poskytuje péči multioborovou – řeší problémy nejen zdravotní, ale i psychické, sociální, duchovní a podobně. Péče je dostupná 24/7, takže když nastane neočekávaná situace například v noci, o víkendu či o svátku, pečující se vždy dovolají odborné pomoci. Už samotná možnost mít se na koho obrátit přináší nemocným i pečujícím velký klid a jistotu, že zvládnou péči doma. Pacienti mimo péči mobilního hospice se spoléhají většinou pouze na praktického lékaře, který ale není schopen reagovat v akutních situacích, takže pak často volají záchranku. I zde se ale díky vzdělávání záchranářů situace zlepšuje, spolupráce mezi záchrankou a paliativními týmem se prohlubuje, takže ani tato nouzová volání nemusí nutně končit transportem do nemocnice.

Marek Brožek

Většina lidí dnes umírá v nemocnicích, ale odborníci by si přáli, aby co nejvíce pacientů mohlo zůstat doma. Proč je to pro nemocné i jejich rodiny tak důležité?
Podle nedávných průzkumů umírá v nemocnicích asi 60 procent lidí, v zařízeních sociálních služeb 20 procent a doma také jen 20 procent. Snahou je tento poměr postupně obrátit tak, aby většina lidí mohla zemřít doma. Není to jednoduchý úkol a bude trvat roky, než se k takovému stavu dostaneme, ale směřujeme správným směrem. Důvodů, proč je pro nevyléčitelně nemocné lepší zůstávat v doma, je mnoho. Kromě toho, že domácí péče je násobně levnější než nemocniční, vidím jako nejdůležitější důvod sociální a obyčejně lidský. V nemocnici člověk ztrácí soukromí a trochu tak i kontrolu nad svým životem. Doma zůstává ve svém známém prostředí, obklopen lidmi, zvířaty a věcmi, které zná a miluje. Slyší známé hlasy, zvuky, cítí vůni domova, může ho někdo pohladit, když mu není dobře. To je v závěru života často cennější než špičková medicína v neosobním prostředí nemocnice. Navíc mají lidé doma možnost si v závěru života dořešit své osobní záležitosti – urovnat vztahy v rodině, setkat se s lidmi, se kterými se chtějí rozloučit, vyřešit praktické věci jako například dědictví.

Paliativní medicína není jen o odbornosti, ale i o vztazích a empatii. Co je pro vás osobně v této práci nejtěžší, a co naopak nejvíc naplňující?
Řekl bych, že paliativní medicína je především o komunikaci. Můžete být sebevětší odborník, ale pokud neumíte s lidmi komunikovat, nebudou vám důvěřovat ani přijímat pomoc. A právě komunikace je na naší práci často to nejtěžší. Každý člověk je jiný, originál, neexistuje univerzální způsob, jak vést rozhovor. My, když jedeme na příjem k pacientovi domů, tak často nevíme, v jaké atmosféře rodina žije, jaké jsou mezi nimi vztahy, jak mají nastavenou mentalitu nebo jak jsou informováni o nemoci. Občas nás přivítají s nedůvěrou a naším úkolem je tuto bariéru překonat, vybudovat důvěru a sjednotit rodinu v péči o nemocného. Někdy to jde hned, jindy je potřeba více času a návštěv, někdy využijeme pomoc spolupracujících psychologů. Pro mě i mé kolegy je velmi náročná péče o mladé pacienty a rodiče nedospělých dětí. Často se po takových příjmech cítím slabý a „vysátý“ a je nutné si hlídat vlastní hranice, abychom se v tom množství emocí „neztratili“ a nevyhořeli. Naopak naplňující je každá dobře zvládnutá péče, kdy se pacientovi podaří přinést úlevu a pacient i pečující mohou prožívat klidnější chvíle, které pro ně mají velkou hodnotu. Velmi silné je i vědomí, že dokážeme vytvořit prostor pro důstojný závěr života a pacient ani rodina v těchto náročných chvílích nezůstanou sami.

Teď v říjnu probíhá Papučový den a řada dalších akcí, které mají mobilní hospicovou péči přiblížit veřejnosti. Co byste lidem vzkázal, proč má smysl o hospicích mluvit a podporovat je?
O paliativní péči je potřeba mluvit a má smysl ji i podporovat. Každý z nás je smrtelný, trpíme různými chorobami a je velmi pravděpodobné, že se dříve nebo později s tématem paliativní péče setkáme, ať už svých blízkých, nebo u sebe. Paliativní péče neznamená rezignaci na život, ale naopak aktivní snahu, aby závěr života byl důstojný, bez obtíží a pokud možno v kruhu rodiny. Podporovat hospic znamená projevovat a podporovat lidskost. Většina hospiců funguje jako neziskové organizace, závislé na grantech, dotacích a darech, úhrady ze zdravotního pojištění náklady na provoz nepokryjí. Díky podpoře je možné zajistit péči i tam, kde by jinak nebyla dostupná. Hospic není o smrti, ale o životě – o jeho poslední, ale velmi důležité kapitole!