Silvestr je jakýmsi mládětem mezi svátky. Pár dní po něm si s odstupem můžete porovnat, jak a v čem jste se možná oslavou konce starého a příchodu nového kalendářního roku odlišovali od našich předků.
Poprvé se lednový „rival“ objevil v kronice českého kronikáře Kosmy a v diplomatických materiálech z přelomu 13. a 14. století. V ostatních sférách života našich předků však až do nástupu Václava IV., tedy po roce 1378, nadále vítězil pětadvacátý prosinec.
Tomu začal první leden vážně konkurovat teprve během 15. století a na celé čáře nad ním zvítězil ve století šestnáctém, a to zřejmě pod vlivem římského práva a vydávání tištěných kalendářů. Oficiálně byl začátek roku stanoven na první lednový den v habsburské říši, a tedy i u nás, za Ferdinanda II. Habsburského (1619 či 1620 až 1637), což znamenalo oddělení občanského a církevního roku.
V 16. století prý začala i tradice novoročních předsevzetí, ale jejich plnění bývalo zřejmě stejně problémové jako v současnosti.
Začaly s tím ometačky
Dlouho býval u nás konec kalendářního roku téměř obyčejným dnem, o němž bylo známo pouze to, že je zasvěcen památce papeže Silvestra I., který zemřel 31. prosince roku 335. Výjimečným se stával od přelomu 18. a 19. století, a to kupodivu nejdříve na venkově. Tehdy staré chudé ženy oblečené do bílého, někdy prý do černého, s hlavou omotanou bílým šátkem, který jim téměř zakrýval celý obličej, obcházely dopoledne vesnici, třikrát zaklepaly na dveře a bez pozvání vstoupily do kuchyně. Zde ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého třikrát ometly březovou větvičkou kamna, aby dobře hřála a nic se na nich nepřipálilo, a popřály hospodáři, aby jemu i rodině „Pánbůh dal šťastnej novej rok“. Za toto „vystoupení“ vyinkasovaly od hospodyně pár drobných.
Města začala slavit silvestra o něco později, navíc po svém. Nejprve muži chodívali do hospody, zatímco ženy na ně čekaly doma, a od poloviny 19. století se lidé obojího pohlaví bavili v kabaretech či šantánech, tedy v podnicích kvalit sice horších, ale levnějších.
Pozor na štěstí
Jídelníček posledního dne roku býval dlouho podobný jako na Štědrý den, ale počátkem 19. století se k nám začal šířit německý zvyk – o půlnoci servírovaný ovar s kroupami a s křenem smíchaným s jablky. Od počátku 20. století se jídalo pečené selátko, které mělo zajistit pro nový rok štěstí, a o půlnoci přicházela na stůl čočka, jejímž posláním bylo zajistit peníze. Doufám, že jste si nedali na talíř opeřence, protože pak by štěstí dozajista ulétlo, ani rychlonohá zvířata – v tomto případě by vám štěstí pro změnu uteklo.
Čím dál oblíbenějším se stával půlnoční přípitek šampaňským, který naši předkové převzali počátkem minulého století od Francouzů. Rachejtle se u nás zapojily do oslav zejména po pádu železné opony.
Novoročenky a omluvenky
Zatímco my jsme to i letos většinou vyřešili elektronicky, naši předkové si dlouho chodívali přát šťastný nový rok osobně. Poté co obešli všechny, jimž chtěli potřást rukou, bývali řádně unaveni – a šlo-li o jedince pracovně jaksepatří vytíženého, bývalo toto obcházení přátel a známých dvojnásob problémové. První takzvané novoročenky v Praze sloužily reklamě. Patřila k nim i ta, kterou vydala v prosinci roku 1820 bankéřská firma patřící německému podnikateli a bankéři italského původu Karlu Ballabenovi, jehož vnučka se provdala za Františka Škroupa, spoluautora písně Kde domov můj. Novoročenka upozorňovala na loterii, která se měla konat 22. prosince 1820 a bylo možno v ní „vyhrát jeden ze sedmi nabízených velkostatků a také půl milionu zlatek“. Texty novoročenek bývaly dlouho především německé, ale po roce 1848 převládaly texty české.
Novoroční biletky neboli kartky sice také dělaly reklamu odesílateli, například majitelům firem či obchodů, ale na svém lesklém barevném povrchu mívaly tištěné přání a na volná místa se lepila například sušená kvítka; stály celou jednu zlatku. Ještě dražší bývaly ty vyzdobené pravými perlami či mechanickými lístky představujícími divadélko: zatáhlo-li se za kartonovou páčku, objevil se buď keř s hnízdem a ptáčky, nebo květinový koš, nad nímž vzlétl Amor mířící na adresátku lístku svým lukem. Pražané skromnější a šetrnější kupovali kartky lacinější, jaké se objevily koncem roku 1825: zdobily je našité třpytivé flitry a jedna přišla na pouhých 48 krejcarů.
Pražské okénko
|
Výrobci novoročenek vydělávali slušné peníze, což se nelíbilo Karlu Anselmovi knížeti Thurn-Taxisovi (1792 až 1844), který byl mimo jiné předsedou spolku pro podporu domácích chudých. Podobného názoru byl i nejvyšší purkrabí Českého království Karel hrabě Chotek (1783 až 1868). Vzpomněl si totiž, že v době, kdy pracoval jako tyrolský místodržitel, všiml si v Innsbrucku takzvaných omluvenek, které se začaly používat i v dalších městech hornatého hrabství, a nyní se v Praze postavil do čela akce „omluvenky šetří čas“. Jinak řečeno rozhodl se zbavit Pražany „protivné, tolikrát zpronaříkané zdvořilosti novoročních vizit a gratulací“, které podle něj jen adresáty obtěžovaly. Nejprve je zhotovoval rytec Jan Berka, přidali se i známí umělci. Na jedné omluvné novoročence určené pro 1. leden 1830 byl vyobrazen nemocný otec obklopený rodinou a obdarovávaný přáteli, na další například Jan Nepomucký a podobně. Nakonec však byly kvůli nižší prodejní cenně ilustrace nahrazovány pouhým textem.
Chození s bukačem
Bukač byl hudební nástroj (který známe z knížky Hanýžka a Martínek) zhotovovaný tak, že se hrdlo třeba hliněného džbánu či soudku překrylo holou kůží s malým otvorem uprostřed, jímž se protáhly žíně. Ladil se úpravou délky žíní nebo pevnějším natahováním kůže a hrálo se na něj střídavě navlhčenýma oběma rukama. Nedala se z něj vyloudit písnička, neboť byl nástrojem doprovodným, a mladíci při jeho zvucích zpívali například písničku začínající slovy: „Fanfr, fanfr, fanfrnoch, nastává nám nový rok.“
Strážce streamu
