Naše první zastávka je deset minut chůze od vlakového nádraží Litoměřice-město. Místní sem ale jen tak na pivo moc nechodí. Pivovárek Kousek, který je součástí Hotelu Koliba, je totiž v podstatě na periferii. Často se zde ale konají větší akce. Svatby, oslavy, občas ples. Hodně tu potkáte i turisty.
My jsme turisté pivní. Jdeme ochutnávat. Světlá dvanáctka i polotmavá třináctka nám šmakují. Zajímavostí je to, že zde při každé návštěvě ochutnáte o fous jiné pivo než minule. V pivovaru totiž skoro každý týden probíhají kurzy vaření piva. „Složení surovin a výslednou chuť, samozřejmě pod dohledem sládků, si klient vybírá sám. Každá várka je tak unikátem,“ vysvětluje sládek Miroslav Kučera. Zákazník si soudek piva odnese domů, ale velká část várky tu zůstává a jde do výčepu.
Pivovarnictví má v Litoměřicích tradici. Na ni chtějí majitelé Kousku navázat. „Jeden z důvodů založení pivovárku bylo přiblížit veřejnosti, co to vlastně výroba piva znamená, že národní nápoj není jenom chmel a voda, ale že za výsledným produktem stojí složitý a dlouhý proces,“ říká Kučera.
Kurz většinou zabere celý den. Sládek by měl várku zřejmě hotovou rychleji, ale protože účastníci popíjejí, tak se „výuka“ vždy protáhne. Klient si může i sám zvolit, co chce uvařit, a nemusí se omezovat jen na ležák nebo polotmavé. Jestli má chuť na Ale, není problém. Navíc si zájemce může poručit i vlastní etiketu. Na ní může mít třeba svou fotku. Loni tu například vznikl polotmavý Osamělý troll a letos měla své pivo i zdejší výstava psů. Zákazníkovi tu vycházejí vstříc opravdu hodně. Však i název dostalo pivo na základě facebookové ankety. Majitelům se nápad hned zalíbil, dokonce z něj mají slogan. Zdejší pivo je prý „o Kousek lepší než jiné“. Nevěříte? Tak se nenechte odradit vzdáleností od centra a ten kousek dojděte!
Světlá dvanáctka Kousek.
Labuť. Štamgasti. Speciály
Nám cesta do dalšího pivovaru zabrala sotva 15 minut. Jsme v historickém centru města. Minuli jsme pozůstatky hradeb a sedáme na zahrádku Minipivovaru Labuť. Ten dostal název podle domu, ve kterém sídlí. Žízeň zaháníme každý po svém. Na stůl nám putuje desítka, dvanáctka i Ale. Začínáme být veselí. V té chvíli si k nám přisedá i spolumajitelka pivovaru Sabina Žáková. V Litoměřicích se sice nenarodila, ale vyrostla tu a na město nedá dopustit. Pivovar založila s manželem v roce 2010. „Máme rádi pivo a přemýšleli jsme, co udělat s budovou, nakonec vyhrál pivovar,“ vzpomíná Žáková. V historickém sklepení vznikla varna, která je přímo z pivnice vidět. Místo má parádní atmosféru a druhů piva tu mají několik, takže si pivnice ihned získala štamgasty.
Sice tu nemají restauraci, ale hladem určitě neumřete. Třeba teď v létě tu voní grilované klobásy, hermelíny i steaky. My jsme ale na pivu! Takže koštujeme. Chutná nám dvanáctka, která dostala název podle majitelů Světlý leŽák Labuť. Na čepu mají ale i polotmavé, Černou labuť či sklepní pivo – nefiltrovaný, více chmelený a spodně kvašený ležák. Zdejší sládek se nebojí ani dalších speciálů. V lednu si pivovar k narozeninám nadělil pivo Single Hop Citra – světlý svrchně kvašený speciál připravený kombinací šesti druhů sladů, který je chmelen americkým chmelem Citra. V březnu pro změnu zákazníci ochutnali šestnáctku Roggen Bock, silnější žitné. A perlička na závěr: v nabídce je i pivní pálenka! Tu my ale tentokrát vynecháme. Ještě nás toho dost čeká.
Ve stínu zahrádky minipivovaru Labuť je v létě fajn.
Dej Bůh štěstí!
Putujeme přes náměstí. Zahýbáme do Lidické ulice, míjíme původní městský pivovar, který právě prochází rekonstrukcí, a po pár minutách chůze jsme na zahrádce naší další zastávky. Biskupský pivovar U Sv. Štěpána je ve městě nejmladší. Nachází se v Diecézním domě kardinála Trochty. Byl postaven v roce 1858 jako původní sídlo institutu pro hluchoněmé. Po válce budova sloužila kněžskému semináři diecéze. Od roku 2002 je využívána jako diecézní dům a sídlo centra pro mládež.
Dost bylo historie, jdeme testovat kvality zdejšího pohoštění. Piv tu mají několik a na jejich názvech se podílelo i biskupství. Na výběr máme Vikáře (10%), Děkana (11%) nebo Štěpána (12%). Mají tu i Ale (14%). K pivu tentokrát dáváme také jídlo. Přece jen nás dohnal hlad. Snad se biskupství neurazí, když napíšeme, že zdejší svíčková chutná božsky.
Sedíme na zahrádce, která je úplně plná, ale kdybychom nakoukli dovnitř, ocitneme se v restauraci, která nese nádech prvorepublikového stylu. Také zde je od stolů vidět varna. Zvláštností minipivovaru jsou i dva samovýčepy. Zrovna tu probíhá svatba, často zde narazíte na oslavy. Klidně sem skočte na oběd. Polední menu mají.
Orosený Děkan.
Z plánů trosky? Dej dva kousky!
Spěcháme na nádraží. Náš plán je jasný. Dáme jedno rychlé a hurá na vlak. Ačkoli je litoměřické Horní nádraží od biskupského pivovaru zhruba půl kilometru, spoj nám ujíždí. Možná je to proto, že náš krok už není nejjistější. Možná jsme si vlak nechali ujet schválně, protože se v nádražce chceme zdržet o fous déle. Zdejší hospoda je fenomén.
Sotva dosedáme, musíme znova na nohy. Jeden ze zákazníků nemá svůj den, a tak ho přátelsky zvedáme ze země. Je lehce po půl desáté. Proč to zmiňujeme? Možná jen pro dokreslení atmosféry. A ta je moc fajn. Zahrádka je plná. Zábava je v plném proudu.
Naše pivní tour nemohla končit na lepším místě. Vždy v pátek tu totiž čepují speciály nebo pivo z dalekých koutů Česka. Majitel s nápadem měnit piva přišel už před pár lety a je to takový srdcař, že pro soudky často jezdí sám. Fér navíc je, že za pivo nechce žádné rakety. Turnovský Rohozec, kraslický Krušnohor, ústecký Miláček i znojemský Hostan tu stojí kolem třiceti korun. My dorazili na slovenský večer. Takže nás čekal Zlatý bažant. Atmosféru dokreslila Spišská borovička. Víc už si z večera nepamatujeme...
Slogany vymýšlí sám majitel nádražky.
