Karel „Kovy“ Kovář začal být známý jako youtuber, nyní je kromě toho influencerem i moderátorem. Známý je svým kombinováním edukativní i zábavné tvorby. Od roku 2023 spolupracuje mimo jiné s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary, odkud přináší svůj pořad Kovy ve Varech.
Letos bude právě on průvodcem slavnostního udělování filmových cen Český lev, které proběhne už zítra večer v pražském Rudolfinu. „Filmy a seriály mám rád odmalička. Spousta z nich mě ovlivnila,“ říká v rozhovoru pro deník Metro.
S moderováním máte různorodé zkušenosti. Chystáte se nyní nějak speciálně?
Jsme s celým týmem ve fázi intenzivních příprav. Kolem Českého lva je obrovský ekosystém toho, co všechno člověk musí vstřebat, naučit se a pochopit. Samozřejmě moderátor se musí připravit na každou moderaci. Pro mě asi nejdál z komfortní zóny byly Ceny Neuron, které jsou vědecké, takže se člověk opravdu musel ponořit do něčeho nového, nebo jakákoli moderace v anglickém jazyce, protože tam člověk zase nemá oporu v rodném jazyce. U Českého lva to bylo o nakoukávání filmů a seriálů, aby byl člověk v obraze. A nyní o přípravě scénáře. No a nakonec ještě ustát přímý přenos, který se dá ve výsledku naplánovat jen z určité části, protože stát se může cokoli. V takovou chvíli je velkou výhodou mít nasbíráno co nejvíc zkušeností, protože se o ně člověk může opřít. Přál bych si ale, aby se nejvíc mluvilo o oceněných filmech a nezastínila to jiná situace.
S filmovým prostředím máte zkušenosti díky svému pořadu Kovy ve Varech z karlovarského festivalu. Myslíte, že bude pro vás jednodušší, že vy znáte lidi z branže a oni znají vás?
Některé z nich jsem už potkal, protože jak říkáte letos to bude už třetí rok, co s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary spolupracuji a dělám pro ně oficiální pořad. Je to něco, co mám velmi rád, vlastně celý festival, protože tam často jdu na film, který je úplně nový a mám unikátní možnost nechat ho na sebe zapůsobit bez toho, aniž bych byl ovlivněn tím, co jsem o něm slyšel. Ostatně, filmy a seriály mám rád odmalička, je to pro mě asi nejbližší forma toho, jak se vypráví příběhy. A zároveň spousta filmů mě dost zásadně ovlivnila během života. Takže jej vnímám i jako silný nástroj, který, když člověk umí správně uchopit, tak dokáže klidně měnit svět. Jsem rád, že prostředí pro mě není úplně nové, ale na druhou stranu předávání takhle velkých cen je pro mě velká premiéra, takže náročné to bude i tak.
Mluvil jste o tom, že spousta věcí kolem udělování Lva je daná. Z jaké části se tedy můžete podílet na scénáři?
Dostal jsem návrh scénáře s tím, že si ho mám pročíst a upravit si svoje pasáže. Trvalo mi to celý den. Sepisoval jsem celý úvodní monolog, upravoval si některé vstupy, protože budu během večera představovat každý z nominovaných filmů. Cílem bylo udělat mé pasáže autentické. Zároveň jsem si dělal velkou přípravu nakoukáváním jak minulých ročníků, tak udělování ocenění v zahraničí, abych viděl, jak k tomu přistupují různí moderátoři. To člověku pomůže pochopit, s čím se ztotožňuje víc a s čím méně. Myslím si, že dobrá rešerše je vždycky základ. Takže na scénáři jsme vyšívali poctivě a minimálně moje vstupy a promluvy budou z velké části podle mě. A to jsem rád, protože pak působí hezky přirozeně.
Z vaší tvorby je zřejmé, že dokážete být vtipný, zapojíte i odlehčenost do moderace?
Zkusím ji tam procpat, ale je to i riskantní, a je to logické, že v publiku takového večera jsou lidé napjatí, protože jsou v očekávání, jestli vyhrají, nebo ne. Je tam spousta jejich kolegů a je to sledovaný večer. V takové atmosféře není úplně snadné publikum uvolnit. Myslím si, že vnést do toho večera určitou odlehčenost, abychom se všichni nebrali tak moc vážně, je potřeba, a pokusím se o to. Ale vždycky záleží na tom, jak se potká energie moderátora a lidí v publiku, tak nezbývá než doufat, že se to 8. března podaří.
Karel Kovy Kovář bude moderátorem 32. ročníku filmových cen Český lev.
Když jste mluvil o věcech v přímém přenosu, které se nedají naplánovat, jsou to jistě i děkovné řeči oceněných. A to nejen obsahem, ale i délkou, která je stanovená na minutu, a při velkém překročení limitu se zkoušeli děkující „vypudit“ hudbou či dýmem a moc to nezabíralo. Máte i letos připraveno něco speciálního?
Je jasné, že v tu chvíli má oceněný spoustu emocí a je těžké jej ukočírovat. Dělám si trochu legraci a rád říkám, že letos vyzkoušíme další z 32 metod, jak se pokusit usměrnit oceněného. Možná bych to označil jako poslední šanci a pak už vlastně nevím, co by se mělo dít… Možná jenom to propadlo, o kterém žertoval Marek Eben loni…
… a řeknete mi, jaká bude finta pro letošek?
Řešení bude zvukové. Když na to koukám v televizi, tak na jednu stranu potřebu se vyjádřit i nával emocí naprosto chápu, na druhou stranu si vždycky říkám, že přece každý musí vědět, že bude ještě spousta oceněných po nich a ti si zaslouží stejný prostor. Tudíž dodržením času jim vyjádří respekt a úctu. Jsem opravdu zvědavý, jak se to letos povede.
Předávání bude probíhat opět v Rudolfinu. Znáte tento prostor?
Během covidu jsem v něm moderoval koncert A přece se učí s Alicí Nellis, což byl hezký koncept na podporu škol, učitelů i žáků, kteří byli v té době izolovaní. Několikrát jsem tam byl na koncertu České filharmonie, se kterou jsme poslední rok úzce spolupracovali. V Rudolfinu si přijdu, jako že se vracím na známé místo, které mám rád a ve kterém se odehrává krásné umění.
Jste trémista?
Myslím, že určitá míra trémy je nevyhnutelná a je to i správně, protože za mě si tím člověk uvědomuje důležitost okamžiku. Ale je také podstatné, jak se kdo s trémou popere, a to je vždycky výzva. Někdy se ji podaří setřást rychle, někdy to chvilku trvá. Uvidíme, já doufám, že divák bude shovívavý. Já jsem neuvěřitelně vděčný za to, že se můžu učit na takhle skvělých příležitostech.
Když se pohybujete tak blízko této branži, chtěl byste si v nějakém filmu zahrát?
Kdybych byl hodně nesoudný, tak odpovím, že samozřejmě ano. Zároveň si uvědomuji, že jako se vším to nefunguje tak, že bych se prostě vrhnul na hraní. K hereckému řemeslu mám obrovskou úctu a vím, kolik práce a vydané energie je za tím, než se člověk dostane do velkých či menších filmových projektů. Ale kdo ví, třeba se to jednou stane a vyzkouším si to. A taky třeba zjistím, že mi to vůbec nejde, to se může stát… Ale lákalo by mě zahrát si nějakého záporáka. Nejenže by mě to moc bavilo, ale prý se záporné postavy hrají snadněji.
Patříte k první generaci youtuberů a bez nadsázky se dá říct, že jste ovlivnil generaci, která vás sledovala. Postupně jste se dal také na edukaci jak například mediální gramotnosti, tak ověřování informací. Dá se vůbec zjistit, jestli to mělo a má nějaký dopad?
Empiricky nedá, ale stává se mi často, že za mnou přichází teď už vlastně často vysokoškoláci nebo mladí dospělí a říkají „Tys byl moje dětství“. Já si v tu chvíli přijdu jako Michal Nesvadba. Už se mi taky stalo, že mi říkají „Kvůli tobě studuji obor, který studuji, a jsem rád, že jsem ho naše“. Jsem rád, že do své tvorby můžu propisovat spoustu témat, a tak je vlastně pravděpodobné, že si tam každý něco najde. Ať už je to tabuizovaná smrt, epidemie fentanylu v Americe, nebo odlehčená témata jako bába pod kořenem a podobné bizáry či Hudební očistec. Ale zpětná vazba je jediný nástroj, jak se dozvím, že to, co dělám, má nějaký smysl.
Ohlédnete se někdy za svou kariérou, kam až jste to dotáhl od kluka, co hrál počítačové hry a průběh streamoval? Jak vás brali tehdy a teď?
Je zajímavé, že jsme dlouho byli za blázny a po letech jsme najednou mainstream, který se obecně teď přesunul za námi – blázny – na sociální sítě a internet. Na začátku byla spousta mých rozhovorů jedna ku jedné stejná, bral jsem to už tehdy jako edukaci a příležitost, takže jsem možná klidně i stokrát vysvětloval, co znamená Leťs play (videozáznam průběhu hraní videohry umístěný na internetu – pozn. redakce). Když to někdo znevažuje, mám na to výstižný příměr. Přišel za mnou malý kluk a říkal, že jeho táta přišel do pokojíčku, viděl, že hraje hru a kouká na Leťs play a zeptal se, proč si nejde hrát ven. Pak ten kluk přišel do pokoje, tam táta ležel na gauči a koukal na fotbal a on se ho zeptal, proč si ho nejde zahrát. Je to stejný princip a z mého pohledu spousta mezigeneračního neporozumění je o tom, že forma je sice jiná, ale motivace za ní je úplně stejná. Tedy každý to prožíváme na jiném zařízení nebo v jiném médiu, ale důvod, proč nás to baví, je vlastně úplně stejný.
Zahrajete si ještě dneska?
Hraji teď už jenom občas pro radost. V únoru jsem byl dva týdny doma s chřipkou, tak jsem měl šanci si zahrát nové Kingdom Come Deliverance II a to byl velký zážitek. Baví mě se k tomu občas vrátit, ale už na to není tolik času.
Máte v hlavě teď nějaké další plány pro tento rok?
Můj velký osobní cíl pro tento rok je návrat ke sportu a pohybu, protože to mi v uplynulém roce ze života trochu ustoupilo. Vím, že to, že se člověk hýbe, je hodně důležité nejen pro fyzickou, ale i psychickou pohodu. Důležité pro mě bude také znovunakopnutí vlastní tvorby. Během roku budu dělat nějaké změny a vymýšlet i nové koncepty, takže na to se moc těším. Bude to pro mě letos vlastně taková transformační. A taky doufám, že se mi podaří objevit a popsat spousty zajímavých témat. Takže kdyby měl někdo jakýkoli návrh, může mi napsat…
