Netflixovský animák Zakletí (Spellbound) neprodukoval žádný nováček, nýbrž bývalý dlouholetý šéf pořád skvělého studia Pixar, John Lasseter. Kromě toho, že fůru zdejší produkce, ehm, produkoval, má coby režisér na kontě takové poklady jako Toy Story: Příběh hraček, Auta či Života brouka. Když tedy tenhle chlápek nějakou značku přitulí, a tím nenarážím na jeho relativně nedávnou kauzu, kdy vyšlo najevo, že měl kolegyně z firmy obtěžovat tím, že je příliš často objímal, výsledek obvykle stojí za to.
Režisérka Vicky Jenson se po dvaceti letech vrací k režii animovaného filmu.
Navzdory jeho účasti je však Zakletí sice sympatická, ale bohužel rutinní animovaná pohádka. Objevuje se v ní však několik fajn nápadů, které mě osobně potěšily. A dceři tuhle animovanou pecku pouštím pravidelně. A kdy jindy zařadit pohádku, když ne v předvánočním čase. Zakletí nesmělo chybět v naší internetové rubrice Strážce streamu.
Příběh za příběhem
Možná se pletu, ale poslední slušný animák pro děti, který jsem na obrazovkách streamovacího giganta s červeným enkem ve znaku viděl, byla loňská Nimona. Snímek pro mě osobně měl vše na svém místě. Dostatečně sympatickou ústřední rusovlasou dívku, jež dokáže měnit podobu a proměňovat se prakticky v cokoliv, příběh odehrávající se ve futuristické verzi středověku, i jakýž takýž metaforický přesah v podobě faktu, že měl děj snímku odrážet útrapy mladých trans či obecně queer lidí. Já to v tom, přiznám se, tehdy neviděl. Prostě mě to bavilo už ve svém prvoplánu. Kolega šel naopak ještě dál a nedávno mi o tomhle filmu tvrdil, že je o tom, kterak dívka dostává svou první menstruaci. Nejspíš si ze mě dělal srandu.
Více či méně skryté poselství lze však snadno dohledat i při koukání na Zakletí. Posuďte sami. Příběh této animované pohádky se odehrává v magické zemi, kde hrdinové křižují po nebi na obřích létajících kočičích hybridech, zpívají si u toho a za vraty královského zámku se schovává doslova příšerný průšvih. Respektive dva. Král a královna se totiž kvůli kletbě relativně nedávno proměnili v obří monstra. Jejich dospívající dceři Ellian se na začátku filmu ještě relativně dobře daří tajit jistou ehm monstrózní indispozici královského páru před zbytkem říše, nakonec však tajemství neodvratně praskne. Co tedy s tím? Ellian se ve společnosti rádce Bolinara vydává na pouť, na jejímž konci má ideálně najít řešení, jak rodiče proměnit zpátky na myslící osoby.
Vicky Jenson má na svém kontě nic menšího, než režii kultovní animované klasiky jménem Shrek.
Jestli tady nejde o pohádkově pojaté vyprávění o složitosti lásky rodičů k dětem, i o metaforu toho, že je dospívání klíčovou dobou, kdy si mladý člověk na dobro od sebe oddělí své vztahy s rodiči od těch, které mají máma s tátou mezi sebou, tak už nevím.
Ve stínu konkurence
Je nezpochybnitelné, že chce Zakletím Netflix konkurovat Disneymu a Pixaru. Ambice měl streamovací gigant jako již tradičně velké. S výsledkem ale tak nějak došel na půl cesty. Zakletí totiž v pravém smyslu není ani tolik animovaný snímek pro celou rodinu, jako spíš pro malé holčičky, které mají rády, když je to hezky barevné, zpívá se tam a hlavní hrdinky jsou cool. Nic proti tomu, mojí dceři se výsledek, jak už jsem psal výše, líbil a líbí. Její sympatie k látce se neodvíjí od toho, kdo animoval, produkoval či napsal scénář. Zajímá jí především pocit, jaký ze Zakletí má, a ten je evidentně dobrý.
Mně osobně na tomhle animáči potěšilo krom originálního nápadu, jenž jsem trochu vyspoileroval v titulku tohoto textu, také neprvoplánovost některých scén. Třeba, když to vypadá, že si dva „rádcové“ budou chtít uzmout moc nad královským trůnem pro sebe, a pak nic takového neudělají. Takové momenty mě těší.
Zakletí
|
