Krušnohoří mám rád. Příběhy místních jsou nejcennějším zdrojem informací, říká Javůrek

Ve své románové trilogii Sudetský dům se věnujete době válečných a poválečných let. Co vás na této době přitahuje? Vycházíte například i z rodinné historie?
V dějinných událostech 20. století jsou kořeny současného stavu našeho regionu, jeho problémů, silných i slabých stránek. Já svůj region miluji, a proto se zajímám o jeho historii. To je jediný důvod, proč se těmto tématům tak intenzivně věnuji. Částečně přitom vycházím i z rodinné historie. Můj pradědeček odešel nedobrovolně v roce 1938 z pohraničí do Lysé nad Labem. Tak poznal prababičku, vzali se, narodila se jim dcera a po válce se vrátili do Sudet, zabrali dům a začali nový život… Jeden z tisíců příběhů, které se zde odehrávaly…

Příběh končí v roce 1968, krátce před invazí vojsk Varšavské smlouvy a navazující normalizací, která pro mnoho lidí znamenala konec nadějí. Nejeden čtenář si jistě položí otázku, jak by se hrdinům Sudetského domu v této době žilo. Nelákalo vás provést postavy románu i tímto obdobím?
Každý příběh má svůj začátek a také konec. Nepovažoval jsem za rozumné natahovat příběh Smolíkových dál, za srpen 1968. Nemohu mluvit o tom, jak kniha končí, protože bych leccos z děje třetího dílu prozradil, a tak řeknu jen jedno. S hlavními hrdiny této trilogie jsem strávil více než tři roky svého života a za tu dobu mně přirostli k srdci. Nebylo jednoduché se s nimi rozloučit.

Na besedách diskutujete se čtenáři. Jaké jsou jejich reakce? Najdou se i čtenáři, kteří polemizují, nebo dokonce hájí „staré dobré časy“? Vyprávějí vám lidé své příběhy?
S tím se samozřejmě také setkávám. Nikomu jeho názor neberu, jen se vždy snažím hájit ten svůj pomocí faktů, argumentů, svědectví a pramenů. Před listopadem 1989 vládl v této zemi zločinný režim, který morálně, kulturně a hospodářsky devastoval celou společnost. Tento svůj názor říkám, aniž bych měl potřebu někoho urážet. Nikdy nemám problém s kýmkoli vést polemiku, když je v mezích slušnosti. K druhé části otázky – lidé mně samozřejmě své příběhy vyprávějí. Příběhy a osobní zážitky lidí jsou tím nejcennějším zdrojem informací.

Sledujete současnou českou literaturu? Máte nějaké literární vzory, ať už současné, nebo klasické?
Současnou českou literaturu sleduji a práce českých autorů si moc vážím. Hlavně si ale vážím každého, kdo něco tvoří, kdo dokáže jít s kůží na trh… Mám pocit, že česká literatura plodí mimořádně kvalitní autory v každém období a současná literatura není výjimkou. Je několik českých autorek/autorů, jejichž knihy i já sám doslova hltám.

Máte nějaké rituály, které vám pomáhají? Nebo jste ten typ, který dokáže psát téměř kdekoli?
Já píši kdekoli a kdykoli. Klidně u toho může hrát televize, hudba, někdy píši v přírodě, jindy obklopen lidmi. Když začnu psát, soustředím se jen na text a je mně jedno, kde zrovna jsem. Na psaní používám obyčejný a levný notebook, to z toho důvodu, že často píši na místech, kde se notebook velmi rychle ušpiní, nebo rovnou zničí.

Prozradíte, jestli teď chystáte něco nového? A pokud ano, navážete v něčem na Sudetský dům, nebo vás inspirace táhne jinam?
Mám nyní v hlavě dva příběhy a každý z nich je úplně jiný. Jeden vypráví o podobné době jako trilogie Sudetský dům, bude se odehrávat v rozmezí let 1945 až 1953. Je to příběh komunisty, hrdiny 2. světové války, který se po roce 1948 stává součástí obludné mašinérie, vlastní rodině navzdory. Druhý příběh se odehrává v 90. letech 20. století a prolínají se v něm události balkánských válek s porevolučním životem v českém pohraničí. Právě jsem ve fázi přemýšlení, na kterém z těchto dvou příběhů začnu co nevidět pracovat.