Karl Hermann Frank (1898–1946) se narodil do karlovarské nacionalistické rodiny, od dětství neviděl na pravé oko, a když roku 1916 přišel s maturitním vysvědčením v kapse do Prahy, nastoupil na německou část Univerzity Karlovy. Po dvou letech však studium vzdal a své vzdělávání ukončil roku 1918 jednoročním kurzem na obchodní akademii. Tehdy mu lékaři vyjmuli jeho nevidomé oko a nahradili je skleněným. Kvůli tomuto handicapu nemohl sloužit v armádě, zkusil proto vést vlastní firmu, ale neuspěl, takže se rozhodl vstoupit do politiky. Mezi vysokými nacistickými funkcionáři však měl mnoho nepřátel, protože byl drsný, až hulvátský, odměřený a kultivovanost mu byla cizí. Protože však byl zároveň pracovitý a spolehlivý, jmenoval ho Hitler 17. března 1939 státním tajemníkem při říšském protektorovi a 28. dubna 1939 ho Himmler ocenil funkcí vyššího velitele SS a policie protektorátu Čechy a Morava.
Frank v Lidicích
Frank se v Praze poprvé předvedl v sobotu 28. října 1939, kdy si Češi od rána připomínali své osvobození od habsburské nadvlády. Navečer se česká policie z obavy před represemi snažila vytlačit demonstranty z Václavského náměstí, ale Frank přivolal německé policejní ozbrojené jednotky, jejichž příslušníci začali střílet. On stál na schodech Národního muzea s bičíkem v ruce a celou protiakci řídil.
A byl to právě Frank, kdo po Heydrichově pohřbu 9. června 1942 oznámil z Berlína do Prahy, že Lidice a Ležáky budou vypáleny a srovnány se zemí, muži zastřeleni, ženy odeslány do koncentračních táborů a vhodné děti budou převychovány. Podle Vojenského historického ústavu přijel asi v 7 hodin ráno 10. června do Lidic ve své černé limuzíně, aby průběh krutého a neopodstatněného masakru zkontroloval.
Dne 20. srpna 1943 se K. H. Frank stal státním ministrem pro Čechy a Moravu. Nebyl to projev Hitlerových sympatií, ale protože mu již začalo téct do bot, vybral si pro tuto funkci skutečně pracovitého a spolehlivého souputníka, který zvládl i takové nelidské akce jako vypálení Lidic.
„Hrdina“ s kilogramy kávy
Po vypuknutí Pražského povstání Frank zprvu hrozil, že Prahu utopí v krvi, ale již 8. května 1945 pochopil, že Německo definitivně prohrálo. Podle spisovatele Emila Hrušky se v noci z 8. na 9. května vydala z Bubenče kolona vozů německých vojáků a civilistů přes Bílou horu směrem na Plzeň a do americké zóny, aby nepadli do rukou Sovětů. Využili dohody povstalecké České národní rady s velitelstvím německých vojsk o volném průjezdu německých jednotek.
Součástí kolony byly čtyři vozy, které se držely pospolu. V prvním z nich jeli příslušníci SS coby ochranka a ve druhém, zeleném opancéřovaném mercedesu seděl v uniformě Frank. V přívěsu měl naložené cigarety, několik kilogramů čokolády, asi pět kilogramů kávy, nějaké oblečení a dvě tabulky s registračními čísly, které měly ztížit identifikaci. Osazenstvo třetího vozu tvořila jeho druhá manželka Karola zvaná Lola, její a Frankovy tři děti s chůvou a ve čtvrtém jela opět ochranka.
Během jízdy si náš „hrdina“ částečně ovázal obličej, ale už v Berouně ho začali lidé poznávat, takže po 10. hodině rokycanští četníci věděli, že v koloně jede Frank, kterého měli dle rozkazu zadržet. Jistý český strážník ho zahlédl a hlásil to nedaleko hlídkujícímu americkému důstojníkovi, který naštěstí uměl slovensky(!) a okamžitě nasedl do džípu. Frank právě vyjížděl z Rokycan, ale u mostu přes potok hlídkoval český četník Josef Ranc, který ho zastavil. Jeden z esesmanů se Franka zeptal, zda mají začít střílet, ale ten to odmítl. Byl totiž přesvědčen, že se stal politickým zajatcem Američanů. K výslechu si proto oblékl uniformu generála SS, ale čekala ho studená sprcha, neboť k jeho uším dolehla tato slova: „Ne! Jste obviněn ze sprostých zločinů. Byl jste na návrh československé vlády dán na listinu válečných zločinců.“ Jako hlavní důvod byla označena jeho účast na akci Lidice, na niž osobně odhlížel – ačkoli němečtí vyšetřovatelé tehdy již bezpečně věděli, že obec neměla s atentátem na Heydricha nic společného.
Do Prahy přiletěl Frank 7. srpna 1945, po vystoupení z letadla byl jménem zákona zatčen a eskortním vozem převezen do Pankrácké věznice. Zde pobýval do konce života v samovazbě v přízemní cele A I 20, výrazně zhubl (takže dostával ke stravě přídavky) a střídaly se u něj stavy sebevědomí i pláče hlavně nad fotografiemi jeho dětí.
Neobvyklá šibenice
Rozsudek nad Frankem byl vynesen 21. května 1946, byl shledán vinným a po přečtení osmi bodů zdůvodnění následovala slova: „Odsuzuje se k trestu smrti.“ Soud rozhodl, že ortel bude vykonán veřejně, neboť si to zvrhlá povaha pachatele zasluhuje za „surový způsob, jímž byly zločiny spáchány“.
Poprava se odehrála 22. května 1946 na třetím dvoře pankrácké věznice, kde stála asi 3 m vysoká hrubě otesaná fošna s hákem v horní části. V jednom koutě dvora seděli členové lidového soudu, mezi nimiž bylo i sedm lidických žen, jež přežily. Vydalo se 5800 vstupenek, ale protože podle některých pramenů na dvoře ještě zbylo místo, vpustila vězeňská stráž dalších 500 lidí, takže popravu sledovalo 6300 osob.
Exekuci vedl kat František Nenáhlo (1914–1961). Frank, postavený zády k oné fošně, byl se svázanýma nohama vytažen zezadu do výšky a podle soudobých historiků byl udušen podobně jako doktorka Milada Horáková; umíral prý „pouze“ devět minut, neboť podle některých pramenů bylo v jeho případě použito tenké lano, které dušení urychlilo. Smrt konstatoval přítomný lékař pomocí fonendoskopu a po pětačtyřiceti minutách – podle deníku Svobodné slovo z té doby – uchopil bezduché tělo mistr kat. Ostatky byly pohřbeny na Ďáblickém hřbitově do neoznačeného hrobu.
Mezi diváky této truchlivé podívané byl i Egon Erwin Kisch, který svoji reportáž zakončil slovy: „Nahoře visí člověk, který, byl-li jím kdy, jím už není.“
Informace pro dnešní historickou stránku deníku Metro čerpala novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková zčásti z kapitoly 61 svého II. dílu Pražských okének, zčásti z 31. kapitoly svých Střípků české historie a ze svého archivu.
