Kultovní komedie se nyní vrací tam, kam patří – na filmová plátna. Obnovenou premiéru v kinech má dnes (22. ledna 2026). A já jsem se tuto skutečnost rozhodl využít jako záminku k tomu, abych zavzpomínal na tuhle upřímnou filmovou učebnici lidské povahy, která tuzemskou kinematografii před lety obohatila o jednoho z nejvýraznějších a nejcharizmatičtějších antihrdinů, jaký sice nechodil (ale klidně mohl) i do vaší oblíbené hospody.
Porevoluční oříšek
Obliba snímku Dědictví se u mě, stejně jako o mnoha dalších tuzemských diváků, nezrodila po prvním zkouknutí. Jak praví jiní a podstatně zkušenější filmoví fajnšmekři, žádný jiný český porevoluční snímek nebalancoval tak mistrně a bezprecedentně na hraně mezi genialitou a zoufalstvím. U mě to ovšem ani nemohlo být jinak. V době premiéry snímku mi totiž byly čtyři roky a v dobách, kdy snímek můj táta nakoukával prostřednictvím půjčené videokazety, a později v televizi, na mě ta změť sprostých hlášek o „rozhození sandálu“ (čímž bylo míněno fyzické násilí na druhé osobě), p*če, kterou podobně jako boha nikdo nikdy neviděl, a samozřejmě také o léku na všechny problémy – tedy slivovici – působila poněkud primitivně.
Pán prstenů slaví 25 let. Režisér Peter Jackson přiznává naivitu. Kdy čeká diváky návrat do Středozemě? |
Nyní se mohu alespoň vymlouvat na to, že jsem byl dítě. Někdejší kritická obec ale svého času filmu také docela dost naložila, stejně tak jako všemožní intelektuálové, kteří nenahlédli za oponu geniality živočišného scénáře Věry Chytilové a Bolka Polívky, i hereckým výkonům všech zúčastněných. A jak víme, ani v současnosti to nemá snímek u diváků lehké.
Návrat Bohuše
Dědictví lze vnímat, jak se říká, dle chuti každého soudruha. Tedy jako oddechovou prču plnou hlášek i přesně vypointovaný obraz toho, jak do „nepřipravených“ tuzemských domácností dorazily západní výdobytky.
Ať už tuhle temnou bláznivinu o češství, ženských pohlavních orgánech a spoustě alkoholu uvidíte za pár dní v kinech, nebo se do ní zakoukáte v rámci reprízy na nějaké komerční televizní stanici, jedno vím už teď jistě. Neprohloupíte. A když budete mít opravdu štěstí, možná, podobně jako se to v případě Kurvahošigutntag stalo už mnohokrát mně, objevíte novou vrstvu, hlášku nebo klidně i štěk nějakého „ochotníka“. Pojďme text zakončit hláškou z filmu. Ideálně nějakou slušnou: „Irenko, už si?“
