Laos bez příkras: Luang Prabang ukazuje krásu i odvrácenou tvář cestování

Do Luang Prabang přijíždíme za svítání. Mlha se líně převaluje nad Mekongem a mezi střechami chrámů prosakuje první světlo. Všechno působí klidně a křehce – o to víc překvapí, že tohle místo prošlo bouřlivým 20. stoletím téměř bez šrámu. Zázrak, který dnes chrání i zápis na seznamu UNESCO, je vidět na každém kroku – v dřevěných okenicích, oprýskaných koloniálních fasádách i v tichu klášterních dvorů.

Koloniální éru v Luang Prabangu připomínají staré domy, které dnes často slouží jako penziony a restaurace. Na francouzskou přítomnost lze ve městě narazit na každém rohu.

Město, které přežilo století

S batohem na zádech vyrážíme do ulic hledat ubytování. Uprostřed města nacházíme malý penzion. „Až se ubytujete, přijďte na snídani,“ říká majitelka. S úlevou stoupáme do pokoje v patře. Smyjeme ze sebe prach dlouhé cesty a na chvíli se necháme unést ranním klidem, který se nad městem rozlévá.

Recenze Asia Express: Už první díl nabídl špinavou hru, favority závodu jsou elitní sportovci

Jenže ticho tu není samozřejmost. Stačí pár hodin a úzké ulice zaplní proud turistů. Město se jim vlastně ani nebrání – chrámů je tu tolik, že na každém rohu čeká další zlatá střecha a schodiště střežené kamennými hady. Mezi tím vším se pohybují mniši v oranžových rouchách. Ne jako kulisa, ale jako lidé, kteří tu skutečně žijí.

Nejvíc je to znát za úsvitu. Ulice se ještě nestačí probudit a už se podél nich řadí dárci s miskami lepkavé rýže. Rituál almužny probíhá po staletí stejně – tichý, pomalý, soustředěný. Jenže dnes ho často narušují objektivy. Turisté klečí v první řadě, natahují ruce i fotoaparáty a někdy to připomíná spíš lov než obřad. Mniši sklápějí oči a jdou dál.

Každé ráno mniši z luangbrabangských procházejí ulicemi a vybírají milodary. Stali se turistickou atrakcí, z čehož mniši mají pramalou radost.

Vůně grilovaného masa

Přes den se tempo mění. Po několika dnech na cestě je Luang Prabang místem, kde se dá zpomalit. Projdeme chrámy, nakoukneme do bývalého královského paláce, který víc než palác připomíná elegantní vilu z dob francouzské Indočíny, a pak se usadíme v kavárně. Vysoké stropy, větráky líně míchající vzduch a silná káva, která chutná překvapivě evropsky. Večer město znovu ožije na nočním trhu – mezi stánky se proplétají vůně grilovaného masa, kokosových palačinek a prachu z cesty.

Nad vysokým břehem Mekongu je ve vesnici Ban Xang Hai ukrytá pálenice. Lidé zde po staletí vyráběli kameninové džbány, ale pálenka lao-lao asi vynáší víc.

Proti proudu Mekongu

Jenže skutečný Laos začíná za hranicemi města.

Nasedáme na loď a vydáváme se proti proudu Mekongu. Řeka je letos nezvykle nízká, mezi proudy vystupují staré kamenné ukazatelé hladiny a ostrůvky porostlé trávou. Po hodině zastavujeme ve vesnici Ban Xang Hai. Dřív tu lidé vyráběli keramiku, dnes hlavně pálí lao-lao – silnou rýžovou pálenku, které se tu říká laoská whisky. „Jestli vám chutná, tak je dobrá i pro mě,“ směje se majitel malé pálenice nad řekou a nalévá průzračnou tekutinu do skleničky. V některých lahvích se na dně kroutí had nebo štír. Tradice i turistická atrakce v jednom.

Nad vysokým břehem Mekongu je ve vesnici Ban Xang Hai ukrytá pálenice. Lidé zde po staletí vyráběli kameninové džbány, ale pálenka lao-lao asi vynáší víc.

Zpomalit a dívat se

O pár kilometrů dál řeka svírá skály a na protějším břehu se otevírají tmavé vstupy do jeskyní Pak Ou. Uvnitř se ve vrstveném šeru tísní tisíce Buddhů – malé, velké, poškozené, zapomenuté. Lidé je sem ukládají po generace, když doslouží v chrámech.

Kdo vybírá rodinnou dovolenou? Nejčastěji ženy, ukazují data cestování kanceláře

Ti v hlubinách jeskyně stojí v téměř absolutní tmě. Vystoupí až ve chvíli, kdy přes ně přejede kužel světla z baterky, kterou za drobný poplatek půjčuje strážce.

Místo má zvláštní tíhu, jako by se tu čas nehýbal.

Chtěli jsme pokračovat dál na sever, proti proudu řeky Ou, ale voda rozhodla jinak. Lodníci krčí rameny – druhý rok po sobě je hladina příliš nízká. Mekong letos nepůsobí jako veletok, spíš jako řeka, která se zadrhla na půli dechu.

Asi šedesátimetrový vodopád Kuang Si vytváří jezírka, v nichž mohou návštěvníci smočit svá zmožená těla.

Tyrkysové ochlazení

Vracíme se tedy na pevninu a měníme loď za motorku. Prašná cesta nás vede k vodopádu Kuang Si Falls. Voda tu padá z výšky šedesáti metrů a pod ní se rozlévá do tyrkysových jezírek. Po dnech horka je to téměř nečekané ochlazení – ponoříme se do vody a necháme cestu odtéct z těla.

Kousek odsud končí i příběhy, které nejsou tak idylické. V záchranné stanici tu žijí medvědi, které úřady zabavily pytlákům. Jejich žluč má cenu v tradiční medicíně, pro zvířata ale znamená dlouhé utrpení. Tady mají alespoň klid.

Záchranná stanice pro medvědy. Tady končí zvířata, která úřady objeví u místních pytláků. Žluč medvědů je ceněná v tradiční medicíně a šelmy při těchto procedurách velmi trpí.

Na závěr ještě zkoušíme vodopády Tad Sae Waterfall. Jenže přicházíme pozdě – období sucha je proměnilo v prázdné kamenné terasy. Místo šumění vody jen ticho a popraskané dno jezírek.

Před 150 lety se narodil Tomáš Baťa. Levné a kvalitní boty mu dobyly svět

Možná právě tady se naše cesta Laosem symbolicky uzavírá. Řeky slábnou, vodopády mizí a i my zpomalujeme. Zůstává jen prach na cestě, který se zvedne za každým dalším odjezdem – a zase se usadí.