Také je držitelkou ceny Magnesia Litera v kategorii humoristické tvorby za knihu Svatební historky aneb Jak jsem se nevdala. Právě Historky z Tinderu se nedávno dočkaly svého druhého pokračování, v lednu uvede ČT seriál Děcko, k němuž spolunapsala scénář. Je také maminkou dcery Charlotte, kterou adoptovala.
Vydala jste už několikátou knížku o seznamování a po jejím přečtení v úspěch moc nevěřím. Vy máte po všech těch zkušenostech vašich či vašich přátel naději?
To jste tedy začala zostra. Naději mám, obecně jsem optimistický člověk. Nicméně je důležité říct, že i když jsem singl, necítím se nějak neúplná. Často se přece říká, když je člověk ve vztahu, „moje druhá polovička“ nebo „moje lepší polovička“, to naznačuje, že člověk bez partnera je neúplný. Já se tedy cítím celá i tak. Neznamená to, že člověk bez vztahu je nešťastný nebo že trpí a musí to jenom přežít, než mu někdo přijde do života. Moje knížky jsou humorné povídky o vztazích, nejsou nutně o seznamování nebo o Tinderu. Baví mě se i všem těm trampotám zasmát a mám radost, když se s tím čtenáři ztotožní a řeknou si „Dobrý, tak ona se v tom plácá stejně jako já“.
Když jste říkala, že to nutně není o seznamování na Tinderu, nemáte trochu pocit, že této aplikaci už poněkud odzvonilo?
Nejsem žádný specialista, ale pro mě to byl v knihách vždy takový zástupný symbol seznamování a randění v moderní době. Psala jsem třeba v povídkách i o speed datingu, ale těch seznamek existuje strašně moc, spousta lidí se seznamuje on-line třeba i tak, že si napíšou na Instagramu. Randění v současné době s sebou nese i specifika, snažím se je humorně vysvětlovat. Třeba co je ghosting, což asi hodně lidí ví – ale víte, co je zombieing? I to v mé knížce zjistíte.
Odpověď jste začala tím, že nejste odborník, ale když třeba herci ztvárňují v televizním seriálu lékaře, chtějí po nich někteří lidé medicínské rady. Chtějí i po vás poradit s randěním?
Je to vtipné, ale opravdu ano. Zvou mě i do různých podcastů a já musím zdůrazňovat, že nejsem žádný vztahový kouč ani terapeut, ale že jsem jenom spisovatelka, která píše o vztazích a o randění v nadsázce.
A jak často musíte vysvětlovat, co všechno jste zažila vy a co jiní?
Spíš musím často zdůrazňovat, že nejde o memoáry. Vycházím ze svých zážitků, ale i z těch, co mi řeknou kámošky, když si povídáme o tom, co se nám děje. Ale pracuji s tím jako s dramatickou látkou, vždycky by to bylo vtipné, kdybych to jenom sepsala, pokaždé je tam menší či větší míra autorské licence – od toho, že něco doupravím, až po to, že někdy zkombinuji víc příběhů dohromady. Když už jsme u toho, co se mi často stává, tak se mě lidé ptají, jestli mě moji bývalí partneři nechtějí zažalovat. Tak ne, protože jsou mi opravdu jenom inspirací a snažím se je anonymizovat, i když se v tom samozřejmě někteří poznají, ale opravdu nepíšu biografie.
Jakou máte zpětnou vazbu?
Mám pocit, že spíš pozitivní, a mám z toho samozřejmě radost. Myslím, že lidi ocení, že s nimi sdílím něco, co se může stát, a stává, i jim. Navíc, u příhody někoho jiného se vždycky zasmějeme lépe než u své vlastní. Taky mi holky píšou, že kdybych potřebovala nějakou inspiraci, mají dost historek. Samozřejmě se ozvou i lidé s tím, že nevěří tomu, že všechno, co píšu, je pravda. To opravdu není, jak jsem říkala předtím, nejde o žádné memoáry ani dokumentární zpracování mého života.
Ještě předtím, než jste vešla v povědomí jako spisovatelka, jste byla u jedné z prvních vln popularity stand-up comedy v Česku. Jak stand-up vnímáte, i v porovnání se zahraničím?
Je to tak, první vystoupení jsem měla v roce 2014 a začala jsem se tomu věnovat velmi rychle a intenzivně. Inspirací mi byla Británie. Na jejich stand-upu oceňuji, že je součástí kultury, má i své samostatné žánry. Jeho protagonisté jsou tam celebrity, co vyprodávají velké arény a mají pořady v hlavním vysílacím čase v televizi. Tak tam u nás ještě opravdu nejsme. Nicméně tím, že se do stand-upu u nás za ta léta přidalo dost lidí, přináší přirozeně i nová témata, ke kterým mají blízko a jsou od nich uvěřitelná. Například můj kolega Tigran Hovakimyan je Arménec, takže přináší důvěryhodně témata minorit. Já zase svůj pohled single matky, která žije v Praze, živí se sama a snaží se randit a být dobrá matka. Humor je pro mě cukr, kterým posypete někdy i hořkou pilulku a třeba i závažnější témata odkomunikujete jiným stylem.
Pomáhá vám vypsání se či vymluvení při stand-upu z něčeho?
Nemám to jako terapii. Spíš se snažím otevírat různá témata nebo nějak uchopovat a zpracovávat fenomény ve společnosti. Nechci nikoho poučovat, ale když moje práce někomu pomůže, a ta pomoc klidně může být tím, že si uvědomí, že se mu vlastně děje totéž a není v tom sám, je to pro mě důležité. A taky mi dělá radost, že se stand-up dostává do povědomí lidí a že na něj chodí, snad budou chodit dál.
Co vám za ta léta stand-up dal?
Jsem mu vděčná, protože bez něj bych možná žádnou knížku nenapsala. Mám vystudovanou scenáristiku, a i když mě psaní vždycky bavilo, nejsem ten typ, co by si psal někam do šuplíku. Když mě ale oslovilo vydavatelství a řekli mi, že mě viděli a líbilo se jim, jak přemýšlím, tak jsem dostala impulz, který by třeba jinak nepřišel.
Poslouchala jsem s vámi podcast a tam jste říkala, když se vás ptali, čím se profesně cítíte nejvíc, tak jako „writer“, tedy nehezky přeloženo jako psavec.
Jak říkáte, proto používám ten anglický výraz, protože v češtině na to nemáme vhodný ekvivalent. Protože když dělám scénář, tak píšu, když připravuji knihu, píšu, když mám projekt na sociálních sítích, příspěvky píšu, když si chystám stand-up, tak si ho napřed napíšu. Píšu vlastně leccos, tak se mi špatně odpovídá na to, čím jsem. Nejvíc jsem prostě writer, člověk, který píše.
Sama jste už řekla, že jste vystudovaná scenáristka. A ač to u vás na první dobrou možná tolik lidí nevnímá, pořád jste v tomto oboru dost aktivní. Od ledna budou moct diváci vidět seriál Děcko, ke kterému jste spolunapsala scénář. Mimo jiné se tam řeší i téma adopce, se kterou máte osobní zkušenosti. Projektovala jste je tam nějak?
Scénář jsme napsaly společně s Katkou Krobovou, což je moje parťačka, se kterou jsme dělaly i pořad Protivný sprostý matky. Dohodly jsme se, že nebudeme konkrétně říkat, co která do scénáře napsala a přinesla. Obecně ale téma adopce je mi blízké tím, že jsem sama dceru adoptovala, takže mám autentickou zkušenost. Navíc jsem studovala i terapeutické rodičovství, což je výchovný směr zabývající se právě přijatými dětmi. A taky jsem dost aktivní i v komunitě adopce, takže je možná přirozené, že se takové téma objevilo i v mé tvorbě. Ale Katka tam zase přinesla svůj pohled.
O čem tedy seriál je?
Za mě je to dramatický emotivní rodinný příběh o tom, jakými různými způsoby může vzniknout rodina. Základní linkou je žena, která nečekaně otěhotní a rozhodne se najít si sama pro dítě adoptivní rodinu. Od toho se pak odvíjí různé vedlejší linie příběhů, protože těch adeptů na rodiče je více.
A co vás čeká pracovně teď?
Právě s Katkou pracujeme na knižní podobě seriálu Děcko. Nicméně jsme se rozhodly, že k tomu přistoupíme trochu ambiciózně, že nepřeklopíme jenom scénář do knihy, ale rozvedeme právě dějové linie postav, které jsou v televizním zpracování ty vedlejší. Vlastně celé dění kolem Děcka mě teď dost naplňuje a vytěžuje.
