Kolik lidí v Česku trpí nějakou poruchou v sexuální oblasti? Že to jsou statisíce lidí, to si odváží pomyslet jen málokdo (viz box). Už proto, že jako sexuální úchylky si obecně představujeme obvyklá klišé o prznitelích malých chlapečků nebo vyžilé postavy v baloňácích obnažující se v podvečer v městském parku kolemjdoucím.
Chci pomoc, ale nemám na to odvahu
Určitě stojí za zmínku, že odborníci postupně přecházejí i na nový slovník. Ustupuje se od termínu úchylka, začíná se prosazovat slovo parafilie. Kromě jiného takové označení nestaví člověka s podobným myšlením nebo chováním automaticky do roviny, že je zločinec, odborně řečeno ho dekriminalizuje, pokud jeho konkrétní chování není zdrojem nátlaku na třetí osobu.
Čísla Czechsexu
|
V české společnosti stále vládne u části lidí přesvědčení, že lidé s nějakým „nezvyklým“ sexuálním chování patří buď do blázince, nebo za mříže, nejlépe do obou těchto zařízení, navíc s celoživotním krmením prášky a dohledem. Nejnovější data, která prezentovali odborníci z dlouhodobého výzkumu sexuálního chování Czechsex bohužel jen potvrzují, jak nesnadné je, aby takoví lidé vyhledali odbornou pomoc. „Smutnou zprávou je, že jen necelých sedm procent lidí, kteří přiznávají některou z parafilií někdy nějakou odbornou pomoc vyhledalo,“ říká Kateřina Klapilová, vedoucí Centra pro sex a intervence Národního ústavu duševního zdraví.
Její slova potvrzuje i další odbornice. „To, aby se člověk, rozhodl vyhledat odbornou lékařskou pomoc, může trvat týdny, ale i měsíce a někdy i roky, což je pro dotyčného obvykle hodně stresující, když si je svého problému vědom,“ říká Leona Šímová, psycholožka a vedoucí terapeutické skupiny pro blízké osoby Sexuologického ústavu Všeobecné fakultní nemocnice Praha (VFN).
Tři čtvrtiny novinářek čelily obtěžování a nátlaku
Terapeutická skupina vznikla v loňském roce jako pomoc osobám i jejich blízkým se zvládáním problematického sexuálního chování. „Skupina navazuje i na výzkum Czechsex, kde vyšlo najevo, že jen nízké procento lidí s parafilií nějakou pomoc vyhledá,“ vysvětluje Leona Šímová. Připomíná, že někdy může pomoci i to, že k lékaři přinutí jít dotyčnou osobu někdo z rodinných příslušníků. I proto se zaměřují na pomoc právě jim.
Z dat, kterými Czechsex disponuje (výzkum proběhl od prosince 2023 do března 2024), vyplývá, že nejvetší část nekonvenčních sexuálních praktik či chování a myšlení se vztahuje k nějaké násilné podobě sexuální aktivity. Což lze definovat jako biastofilii, tedy preferenci pro znásilnění a znehybnění sexuálního objektu.
„Možná je pro novináře, přesněji řečeno novinářky, důležité sdělení, že třiasedmdesát procent z nich se někdy setkalo s nějakou formou sexuálního nátlaku nebo obtěžování,“ prozrazuje Libor Zámečník, primář Sexuálního ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Praha a VFN. V rámci Evropské unie se se sexuálním násilím setkalo deset procent žen.
Vznik specializovaných terapií, ať již individuálních, párových, nebo skupinových umožňuje nejen zmiňovanou dekriminalizaci chování. Pomáhá totiž i současně snižovat nebezpečí, že myšlenky dotyčný pacient potom převede do násilného chování vůči objektu své sexuální touhy.
Vyznáte se?
|
