Mandarinky, šintó, pověry, rituály. Co o tajemném Japonsku ještě nevíte?

Kniha Japonský rok od autorek Denisy Vostré a Alice Kraemerové nabízí netradiční pohled na Japonsko. Nejenže mapuje jeho svátky a zvyky v průběhu roku, ale zároveň umožňuje čtenářům nahlédnout do jeho historie, kultury a způsobů myšlení. „Tento průvodce po japonském roce přináší nejen přehled významných událostí, ale také drobných rituálů a zvyků, které se mnohdy skrývají v každodennosti,“ vysvětluje japanoložka a autorka Vostrá. Jak vlastně tento fascinující projekt vznikal? A jaké jsou největší mýty, které si Evropané o Japonsku stále udržují? Vostrá s Kraemerovou se o tom a mnohém dalším rozpovídaly ve společném rozhovoru pro deník Metro.

Kniha mapuje svátky, tradice i historii Japonska. Byl při jejím psaní nějaký objev či zvyk, který vás osobně nejvíce překvapil nebo okouzlil?
Denisa Vostrá: Překvapilo mě množství nejrůznějších událostí, které se v Japonsku během roku konají. Přesný počet ani nejde zjistit, jsou jich nižší stovky tisíc. Patří mezi ně tradiční náboženské festivaly, sezonní slavnosti, kulturní či umělecké přehlídky, ale i moderní festivaly zaměřené na popkulturu. Na Japonsku mě stále okouzluje způsob, jak se tu v méně turisticky exponovaných oblastech mísí tradice s modernitou.
Alice Kraemerová: Je neuvěřitelné, kolik lidových svátků je tradičně spjato s ohněm, což mi v Japonsku, kde bylo všechno postaveno hlavně ze dřeva, připadalo jako obzvláštní hazard. V létě při svátku Obon se konají ohňostroje, v Kjótu se na svazích zapalují ohně ve tvaru velkých znaků. Podobných svátků, kde hlavní roli hraje očišťující oheň, je mnoho po celém Japonsku.

Tvorba propojuje sezonní události s hlubšími kulturními souvislostmi. Máte pocit, že se současná japonská společnost stále silně řídí těmito tradičními cykly, nebo se význam těchto zvyků postupně vytrácí?
DV: V japonské společnosti jsou tradice hodně silně zakořeněné, i když o tom Japonci zpravidla úplně otevřeně nemluví. Jsou totiž důležitou součástí života orientovaného na skupinové soužití. Sezonní události přitom nejsou neměnné, některé starší zanikají a nové vznikají.
AK: Některé tradiční svátky se přestávají konat zejména ve vesnicích, kde není práce a které se postupně vylidňují, ale tam, kde se najde dostatek silných mužů na nošení svatyně po městě, se stále místní svátky udržují a účastní se jich jak pasivně, tak aktivně spousta obyvatel. Jinak je pocit kolektivity a sounáležitosti v japonské společnosti velmi silný a všichni to mají pod kůží. A i když se možná zdá, že nejmladší generace je jiná, jsou jí tradiční záležitosti předkládány a transformovány do příběhů mangy a anime.

Dílo není nutné číst lineárně. Je v něm skrytý nějaký koncept nebo přístup, který by čtenářům mohl pomoci porozumět Japonsku hlouběji než jen skrze popis jednotlivých svátků a tradic?
DV: Chtěly jsme, aby kniha měla nějaký rámec, ve kterém se čtenář snadno zorientuje, proto jsme zvolily téma japonského roku. Zároveň jsme ale měly v úmyslu poskytnout alespoň stručný vhled do japonské historie, umění či reálií, který – přesně jak říkáte – pomůže čtenáři pomoci porozumět japonské kultuře. Každý čtenář se zkrátka může zaměřit na to, co ho zajímá, není třeba číst knihu od začátku.
AK: Spíše šlo o to, aby si každý vybral části, o které se zajímá více, a ty si třeba přečetl jako první. Kniha se tak dá číst na přeskáčku a ne jednu stránku za druhou od ledna do prosince.

Jaká je podle vás největší mylná představa, kterou Evropané o Japonsku mají? A jak byste ji svou knihou chtěly pomoci vyvrátit?
DV: Naším cílem není vyvracet nějaké obecné představy o Japonsku, spíš se pokoušíme nastínit tuto zajímavou zemi z různých stran, aby si každý, kdo má zájem, mohl vytvořil vlastní představu. Někdy se ale setkávám s mylným názorem, že Japonsko je dnes hodně amerikanizované a že se tamní život vesměs podobá tomu západnímu.
AK: Určitě mezi největší mylnou představu patří to, že si stále někteří Evropané myslí, že všichni Japonci jsou milí, zdvořilí, usměvaví a všichni umějí anglicky. Milou, usměvavou tváří vytvářejí ve společnosti harmonii, i když vnitřně zuří a nejraději by vás prohodili oknem. Anglicky se učí ve škole, ale ti, kteří necestují nebo neobchodují s cizinou, angličtinu nepotřebují, a s úspěchem ji zapomínají.