„Tati, prosimtě, co je to ponk?“ zeptal jsem se, když jsem jednou jako malý zvedl oči od Čtyřlístku. „To je takový řemeslnický stůl,“ odpověděl táta. Četl jsem dál, ale moc mi nedávalo smysl, proč pokaždé, když někdo někoho udeřil do hlavy, vykřikl při tom „takový řemeslnický stůl“. Až později jsem pochopil, že v tomto případě šlo o citoslovce, něco jako bing.
Komiksům jsem nikdy zcela nepropadl. Vlastně nevím proč, protože se mi v podstatě líbí. Asi jsem se s nimi nepotkal v pravý čas. Ne, že bych toho zas tak litoval. Při mé povaze, jejíž součástí je i jistý sběratelský rys, jsem tím ušetřil dost peněz a místa v bytě.
Neznamená to ovšem, že by mě tento fenomén zcela minul! Naopak, například každé číslo zmíněného Čtyřlístku byl poklad. A ročníky 1981-1984 mám dokonce komplet a svázané! Později se ke mně sem tam dostalo ábíčko. Jejich sci-fi komiksy jsem měl většinou přečtené jako první. Potom tu samozřejmě byl poklad největší – Rychlé šípy! Dodnes umím některé bubliny zpaměti, přestože jsem jako malý nevlastnil jediný sešit. (Tuto radost jsem si udělal až nedávno souborným vydáním.)
Na jeden komiks mám ale zcela specifické vzpomínky, přestože jsem měl jen dvě čísla. Když mi jednoho dne přinesl táta z antikvariátu Pifíka! Těmi příběhy a obrázky jsem byl zcela fascinován. Mělo to jen drobný háček: byly ve francouzštině. Tu jsme doma nikdo nezvládal. Ubralo mi to snad na nadšení? Vůbec ne! Motivovalo mě to ke studiu cizího jazyka? Bohužel také ne. Místo toho jsem prostě zapojil více fantazie a příběhy jsem si domýšlel po svém. Při každém čtení byly jiné. To byly komiksy přesně pro mě! A trochu mě i zklamalo, když jsem po letech zjistil, že už u nás jdou sehnat v češtině. Mám pocit, jako by dnešní děti byly o něco ochuzeny.
Strážce streamu
