Co vás přivedlo k vášni k Japonsku?
Myslím, že v mém případě přímo o vášeň nešlo, i když postupně jsem si tuto zemi opravdu zamilovala. Byla to spíš souhra mnoha náhod. Shodou okolností jsem si už na gymnáziu začala anglicky psát s Japonkou, na kterou jsem dostala kontakt od své spolužačky. Krasopisně psané dopisy z Tokušimy na Šikoku, v nichž se ke mně dostávaly střípky informací o neznámém světě, pro mě byly vítanou vzpruhou. A určitě hrálo roli i to, že se mi ve správné době dostalo do ruky několik knížek, které mě okouzlily.
Co bylo tedy jedním z těch hlavních impulzů, že je japonština to pravé?
Tehdy mě velice oslovily zápisky dvorní dámy Sei Šónagon ze souboru Zápisky z volných chvil, který u nás vyšel v roce 1984, ale už o deset let dřív jsem si snila nad japonskými pohádkami z knížky Vousy na mašličku. Jejich překladatel Ivan Krouský, k němuž jsem začala na podzim 1989 chodit na japonštinu do tehdejší Státní jazykové školy v Praze, mě pak na začátku roku 1990 pobídl, abych se přihlásila na japanologii. Mě samotnou by něco takového nejspíš vůbec nenapadlo. Zrovna jsem končila Vysokou školu chemicko-technologickou a snažila se dohnat měření k diplomce. Tu jsem totiž během listopadu a prosince 1989 odsunula na vedlejší kolej, protože mi v té době připadalo mnohem důležitější zapojit se do studentského hnutí za svobodu a demokracii. Přihlášku na japanologii jsem si ale podala a ke svému velkému překvapení jsem se tam dostala.
Jak vzpomínáte na svou první cestu do Japonska?
Poprvé jsem letěla v srpnu 1991 a strávila jsem tam tři týdny. Bylo mi dvacet pět a byl to pro mě především obrovský kulturní šok, i když jsem už za sebou měla první rok studia japanologie. Bylo to stále ještě krátce po sametové revoluci a já jsem ze západních zemí stihla předtím stručně navštívit jen Francii a Nizozemsko. Internet neexistoval, takže připravit se na cestu nebylo jednoduché, a mě navíc tehdy vůbec nenapadlo, že by to mohlo být tak důležité. Při pobytu v Japonsku jsem tehdy cítila nadšení, úzkost, občas i zlost, párkrát jsem si dokonce poplakala. Teprve mnohem později jsem si uvědomila, jak moc jsem tehdy byla poznamenaná životem v normalizaci, a zároveň pochopila, jak se otevřít novým vjemům.
V knize Japonskou krajinou a kulturou mimo jiné popisujete, že je země mnohem složitější, než se může zdát. Dokážete vysvětlit v čem?
Myslím, že úplně ve všem. Když člověk přijede do Japonska jen na návštěvu, ať už jako turista, nebo třeba výměnný student, je to vždy vytržení z běžného života. Odpadne tak řada běžných starostí, které každodenně řešíme, jsme od nich zkrátka dost daleko. Zároveň coby cizinci nejsme tolik stresováni všemi složitými pravidly, jimž se musí přizpůsobit každý Japonec či Japonka. Chtěla jsem napsat text, který poodkryje duchovní rovinu života v Japonsku a zároveň pohladí. Zkrátka takový, jaký bych si i já s chutí přečetla. Nechtěla jsem poučovat, to bych si ani netroufla, spíš jsem se chtěla podělit o příjemné prožitky – ideálně mezi řádky, neboť zkušenost je samozřejmě nepřenositelná.
Mladé generaci pomáháte se rozhoupat ke studiu japonštiny. Jaká je motivace současných studentů?
Motivace mladých lidí ke studiu japonštiny je různá a v průběhu let se mění. Dlouhou dobu k zájmu o Japonsko a jeho jazyk vedla zejména obliba mangy a anime, v současnosti je ale záběr mladých lidí díky snadno dostupným informacím mnohem širší. Často je zajímají i japonské tradice, původní náboženství či způsob života. Velký impulz samozřejmě poskytuje sama japonská vláda, která se snaží – a velmi úspěšně – propagovat japonskou kulturu všude ve světě, ale podle mě za zájmem o Japonsko i další odlišné země často stojí i snaha mladých lidí vyznat se v sobě samých.
Je podle vás výhodou umět takový jazyk?
Ano. Řekla bych, že je dobré se aspoň na základní úrovni naučit jakýkoli neindoevropský jazyk – k takovým patří třeba i baskičtina. Tím, že se učíme jazyky, které fungují jinak než ty, jimiž běžně komunikujeme, objevujeme i nové úhly pohledu na každodenní problémy a to nám může pomoci se s nimi lépe vypořádat. Možná se díky tomu také dokážeme lépe vyhnout stereotypnímu uvažování. Když to ale zobecním – něco umět je podle mě vždy výhodou, ať je to cokoli. Své studenty japonštiny na Gymnáziu Jana Nerudy nepovzbuzuji jen ke studiu japonského jazyka a kultury, ale snažím se v nich vzbudit zájem také o předměty, které pokládám za zásadně důležité – totiž o dějepis a fyziku. Myslím, že je třeba se snažit pochopit, jak věci fungují. Stejně důležitá je ale podle mě i duchovní stránka života, k níž se dá dostat například skrze umění. A k objevení jeho smyslu může mladým lidem posloužit právě japonská tradiční kultura.
Jaké jsou podle vás největší mýty o japonské kultuře?
Občas někde na nějakou hloupost narazím, ale už to spíš přecházím. Různé zjednodušené představy kolují zpravidla mezi lidmi, kteří japonskou kulturu nikdy hlouběji nestudovali a nejspíš ani studovat nechtějí. Setkala jsem se například s lidmi, kteří jsou pevně přesvědčeni o tom, že gejši, tedy kultivované společnice, které se objevily v době Edo (1600–1868), jsou jednoduše drahé kurtizány, které byly v téže době také důležitou součástí měšťanské společnosti. Část mýtů o Japonsku a o Japoncích je ale podle mě daná tím, že západní lidé často potřebují jednoznačné odpovědi. Ty ovšem japonská kultura a japonské uvažování často neumožňují, proto může být někdy vhodná odpověď „ano“ i „ne“, zkrátka jak pro koho. Co je pro někoho dobré, pro jiného dobré být nemusí. Někdy se dokonce říká, že Japonci jsou pokrytečtí, protože na žádost nikdy neřeknou „ne“, i když nemají v úmyslu vyhovět. Jenže oni své „ne“ řeknou, jen jinými slovy – například „udělám, co budu moci“ nebo „ještě si to promyslím a ozvu se“. To jsou fráze, které mají v japonštině jednoznačný význam, totiž „ne“. Je ale pravda, že když Japonci tytéž fráze použijí při obchodním jednání v angličtině, může snadno dojít k nedorozumění.
Strážce streamu
