Na každé chvilce záleží, vysvětluje primářka organizace Cesta domů Katarína Vlčová

Zkuste nejprve popsat běžný den člověka pracujícího v mobilním hospici.
Lékař v Cestě domů většinou ráno přesně neví, co všechno ho během dne čeká. Běžně zvládnu navštívit tři až čtyři pacienty. Záleží na tom, jak daleko jsou pacienti od sebe vzdálení a zda jedeme za pacientem poprvé, či na kontrolní návštěvu. První vyšetření nám zabere většinou 90 až 120 minut. Potřebujeme od nemocného získat spoustu informací. To, čím můžeme pomoct, závisí výhradně na nemocném – na jeho osobnosti, hodnotách a celém kontextu jeho života. Většinou minimálně hodinu nasloucháme všemu, co je pro nemocného v jeho situaci důležité a co by on sám potřeboval, aby se cítil bezpečně. Poté přicházíme s nabídkou podpory ve formě léků a také s nabídkou pomůcek, rozhovoru a podpory pro rodinu, zajištění sociálně bezpečné situace i s nabídkou duchovní péče, pokud si to pacient či jeho rodina přejí. Lékař je ale jen jedním kamínkem v mozaice podpory, kterou nemocný v závěru života a jeho nejbližší potřebují, proto pracujeme v týmu.

Proč je vaše práce důležitá?
Jednoduše řečeno: protože na každé chvilce záleží. Čím mají naši pacienti před sebou kratší čas, tím důležitější je, aby jej mohli strávit tak, jak potřebují. Aby měli co nejméně trápení a co nejvíce času a prostoru pro to, co je pro ně důležité. Každá minuta je v závěru života velmi cenná a náš tým má nástroje a možnosti, jak pomoct, aby byla co nejlepší. Nemůžeme vždycky zajistit, aby bylo umírání na těžkou nemoc bezbolestné a bez sebemenšího trápení. Zázraky neumíme. Ale dokážeme nemocnému a jeho rodině poskytnou všestrannou podporu, aby to nebylo jen trápení. Aby čas, jakkoli omezený v délce i kvalitě, byl co nejlepší, nejpřijatelnější a nejdůstojnější. Aby náš pacient byl člověkem do poslední chvíle svého života. Naším tématem totiž není smrt, jak si mnoho lidí myslí. Naším tématem je život člověka do té chvíle, než se smrt stane nevyhnutelnou.

Máte v kariéře moment, který vás chytil za srdce?
Můj profesní život je takových momentů plný. Asi proto mám svou práci stále ráda. Stále mám ráda své pacienty a jejich rodiny i své kolegy. Společně jsme jeden tým, který prochází těžkými chvílemi a také velmi silnými momenty, které k závěru lidského života neoddělitelně patří. Já sama považuji za privilegium dotknout se životů svých pacientů. Moci je podpořit v těch nejtěžších chvílích, i když nemám možnost jejich osud zvrátit. Jsem svědkem té největší lásky, kterou je schopen člověk projevit. Když se svěří do péče svých blízkých, dovolí jim, aby o něj pečovali v jeho největší slabosti. Když se nemocní a jejich pečující vzájemně obdarovávají laskavostí, něžným dotekem, úsměvem i slzami, které jsou projevem té největší důvěry a blízkosti. Každý den prožívám momenty, které se mi zapisují do srdce a možná ovlivňují to, jak se chovám k jiným lidem i ke svému vlastnímu životu.

Co by vaší službě usnadnilo fungování?
Z pozice lékaře by mi usnadnilo práci, kdyby se více vědělo o tom, že lidé můžou strávit závěr života doma a že péče o člověka v závěru života je náročná a zároveň velmi důležitá nejen pro něj, ale pro jeho blízké. Byla bych ráda, kdyby pečující o naše pacienty měli dobré podmínky k pečování v domácím prostředí. Kdyby nemuseli mít strach o své finanční zajištění, o své zaměstnání a o své přátele. Kdyby byla společnost vstřícná vůči lidem, kteří tímto těžkým obdobím procházejí. Nemyslím si, že by zde nebyla vůle, ale stále chybí informace. Zaměstnavatelé nemají dost informací o tom, jak podpořit své zaměstnance, kteří pečují. A zdravotnická zařízení stále ještě nemají všude dostatek informací, jak domácí hospice či ambulance paliativní péče fungují.

Bude vaše práce v dalších letech potřeba ještě víc? Přece jen populace stárne.
Věřím, že v budoucnu bude mít stále více lidí možnost zvolit si domácí prostředí jako místo, kde chtějí strávit poslední chvíle svého života. Jak víme, umřít musí každý. Ne každý má vůbec možnost naplánovat si, jak by si přál, aby vypadala péče o něj v závěru jeho života. Některé situace to ale dovolují – například onkologické onemocnění či některá nevyléčitelná chronická onemocnění, kde se blížící se závěr života dá odhadnout. Ale ani zdaleka se téma péče v závěru života netýká pouze stárnoucí populace. I z našich statistik vyplývá, že každým rokem máme v péči více pacientů v produktivním věku, tedy do 60 let věku. Není výjimkou, že pečujeme o velmi mladé pacienty, a v Cestě domů se dokážeme postarat i o děti v závěru života. Já osobně vnímám, že právě možnost, že i mladí lidé můžou umírat doma, mezi svými blízkými, případně i v objetí svých malých dětí, je známkou vyspělosti společnosti a fungující paliativní péče. Když má i mladá rodina k dispozici adekvátní podporu, aby tak těžkou situací prošla s co nejmenším traumatem do dalšího života. S vděčností, že každá chvilka byla důležitá a prožitá na maximum. Dokud se budou lidé rodit, budou potřebovat i paliativní či hospicovou péči. Dříve nebo později, pokud nezemřou tragicky. Takže já osobně pevně doufám, že paliativní péči bude potřebovat a využívat stále více lidí a že ji bude mít dostupnou každý, kdo o ni bude stát.