Spousta mladých lidí, kteří se vydají na studia do velkých měst, si zde postupem času najdou práci a do svých rodišť už se vracejí jen na návštěvu. Tomáš Tesař však zvolil jinou cestu, jeho domovem nadále zůstala Kamenice nad Lipou. Předloni se v téměř čtyřtisícovém městě na rozhraní Vysočiny a jižních Čech dokonce stal starostou.
„České Budějovice, kde jsem studoval, jsou sice krásné, ale mě to táhlo domů. Hodně jsem toho v Kamenici prožil, mám tady kamarády a rodinu, navíc ji považuji za velice dobré a bezpečné místo na žití. Proto tehdy nebylo potřeba dlouze přemýšlet, kde vidím svoji budoucnost, bylo to jasně dané. A jsem šťastný, že teď můžu pro své město i něco udělat,“ zdůrazňuje.
Co všechno se vám vybaví, když se řekne Kamenice nad Lipou?
Můj domov, malebné městečko, kde si každý obyvatel a návštěvník najde to své. Úžasný renesanční zámek s přilehlým parkem, v němž je více než 770 let stará památná lípa, která má své místo také v názvu města. Krásně zrekonstruované náměstí. Pivovar, kde mají dobré pivo a jídlo. Celá řada zajímavých kulturních a sportovních akcí. A pěkné okolí, nádherná vysočinská příroda.
Vysočinská, nebo jihočeská? Až do nového krajského uspořádání, které platí od roku 2000, jste byli součástí Jihočeského kraje…
Jelikož je mi čtyřiatřicet, pamatuji si tuhle dobu jen velice matně. A přestože hned za Vodnou, naší místní částí, začíná Jindřichohradecko a tedy jižní Čechy, beru to tak, že patříme na Vysočinu.
Když jste zmínil váš věk – co přiměje člověka po třicítce pustit se do komunální politiky?
Čtyři roky jsem byl vedoucím finančního odboru na městském úřadě a díky tomu jsem měl možnost poznat spoustu věcí zblízka a ledacos se naučit. Navíc jsem odmalička Kameničák a jsem zde zapojený do všech možných spolkových činností, dělám i předsedu fotbalového oddílu. Proto mě všechny věci související s chodem a financováním města zajímaly – a když byla příležitost dát dohromady nezávislou kandidátku složenou převážně z mladých lidí, neváhal jsem.
Neměl jste pak respekt z toho, postavit se do čela radnice? A věděl jste, do čeho jdete, či vás něco přece jen překvapilo?
I když jsem si myslel, že 90 procent věcí vím a jsem připravený, rozhodně to tak nebylo. Překvapilo mě toho strašně moc a první rok byl opravdu náročný po stránce časové, psychické i z hlediska fungování rodiny. Chodil jsem domů až večer a stejně si ještě nosil práci s sebou, což nikdy nedělá dobrotu. Ale časem se všechno ustálilo a já si našel cestu, jak vše zvládat. Naučil jsem se, že je potřeba věci také delegovat na ostatní, což je nesmírně důležité. Když si člověk myslí, že všechno zvládne sám, nikdy to není tak rychlé a efektivní. Teď si troufnu tvrdit, že všechno šlape.
Život na malém městě má svá specifika, neexistuje tady anonymita, všechno se rozkřikne. Neodrazovalo vás ani to?
Ani ne, i když máte pravdu, že to může být dvojsečné. Na jednu stranu dokážete věci a situace řešit velmi rychle, protože máte na všechny kontakt nebo si ho dokážete rychle sehnat, na druhou jste neustále pod drobnohledem. Teď zrovna děláme velkou rekonstrukci ulice U Nádraží a opravujeme základní školu, což jsou akce, které se dotýkají prakticky každého ve městě. Lidé chodí okolo, vidí, co se děje, omezujete je to v dopravě či se to týká jejich dětí, vnoučat… Ale aspoň mě to nutí být pořád ve střehu. (usmívá se)
Jak se vám daří naplňovat vaše vize? A dá se za jedno volební období všechno stihnout, nebo se díváte už i dál?
Po necelých dvou letech mohu říct, že leccos se nám už povedlo. Z největších akcí třeba dokončení stavby komunitního centra, která se táhla tři roky, a úspěšný rozjezd jeho provozu. Nebo zahájení už zmíněné rekonstrukce ulice U Nádraží, na niž se nám podařilo sehnat dotaci. A postupně začínáme tvořit rozpočet na rok 2025, což nás vede také k tomu, abychom přemýšleli o letech dalších a strategických věcech typu rekonstrukce čistírny odpadních vod. Na ni nejdříve musíme zajistit finance, začátek realizace by pak mohl být v roce 2027, což už bude v dalším volebním období. A přiznávám, že bych rád byl u toho.
Do vyšší politiky vás to netáhne?
Teď určitě ne, na městě je starostí dost a není čas ani prostor řešit ještě něco dalšího. Ale do budoucna takové myšlenky nezatracuji, třeba v rámci krajské samosprávy by to mohlo dávat smysl, protože tyhle dvě oblasti jsou hodně spjaté. Jenže to už se bavíme o věcech, které jsou strašně daleko.
Hodně se angažujete ve sportu, zmínil jste předsednictví ve fotbalovém klubu. U toho si odpočinete od pracovních starostí?
Neřekl bych, že se jedná úplně o odpočinek, i když mě to strašně baví a pořád považuji fotbal i v roli funkcionáře za svůj koníček. Ale přece jen v klubu, který má přes 200 členů, už je všechno hodně o shánění peněz a poměrně velké agendě. Relaxace je to spíš ve chvíli, kdy hrajeme nějaké utkání a můžeme po sportovní stránce zhodnotit práci, kterou do toho všichni vkládáme. To je za odměnu.
Fotbal jste rovněž dlouho hrával, ještě občas stihnete vyběhnout na hřiště?
Už ne, na hraní prostor bohužel není. Zbyla mi jen předsednická židle. (směje se)
Jako šéf klubu jste při jednom utkání upozornil na to, že gól, který jste vstřelili, neměl platit. Dá se takový fair play přístup přenést také do politiky, tedy alespoň na komunální úrovni?
Myslím, že na malém městě je naprosto zásadní, abyste hrál fér. Důvěra lidí je jen jedna a lehce se ztratí. Kdybych tady vykládal něco, co není pravda, a dělal plané sliby, rychle by se mi to vrátilo. Proto je lepší říkat někdy i nepříjemnou pravdu, než něco tajit, zaobalovat nebo zkreslovat.
