„Motorku vždy zamykejte,“ říká Yves a opírá se o rám dveří malé půjčovny v centru Pakse. Chceme odjet dřív, než udeří vedra. Klíček cinkne o řídítka, malá honda se tiše rozvrní a my se rozjíždíme do ulic, které se teprve probouzejí.
Asfalt se za posledními domy začne zvedat a město rychle mizí v zádech. Domy řídnou, mezi nimi se objevují první palmy a stánky s ovocem, které ještě nikdo neotevřel. Vzduch je najednou lehčí, vlhčí, a někde mezi tím se objeví vůně, která sem nepatří, a přesto tu zakořenila – káva.
Pan Tuiv má na takzvané Coffee Road malou farmu s kávou a čajem.
Nikdo s ničím nespěchá
Silnice míří k Bolavenské plošině, masivu kdysi obří sopky. Nevyjíždí se na ni dramaticky. Krajina se jen pozvolna zlomí a člověk si až po chvíli uvědomí, že je všechno jinak. Teplo poleví, zelená ztmavne a podél cesty se objeví první keře kávovníku – nízké, s lesklými listy, mezi nimiž se pomalu pohybují lidé a do košů na zádech sbírají červené bobule. Nikdo s ničím nespěchá. Jen ruce se hýbou v pravidelném rytmu.
Káva sem kdysi přišla s Francouzi, ale dnes patří ke krajině stejně samozřejmě jako voda, která ji rozřezává. Stačí projet kolem jedné z pražíren za městem a vzduch ztěžkne sladkou vůní sušených zrn. Hlavní silnici mezi Pakse a Paksongem se ne náhodou říká Coffee Road.
Křehké vodopády
Motor drží rovnoměrné tempo a zatáčky se skládají za sebou. Čím výš silnice stoupá, tím víc se krajina zavírá do sebe. Stromy houstnou a světlo se láme přes listy tak, že občas není jasné, kolik je vlastně hodin. Pak se les náhle rozestoupí.
Okraj plošiny končí bez varování. Země se propadne do hlubokého kaňonu a z jeho okraje padají dva tenké proudy vody – Tad Fane. Z výšky vypadají až křehce, ale jejich hukot dole připomíná, že tohle není jen pohlednice. Vítr vynáší kapky vody až nahoru, ulpívají na kůži a na chvíli přehluší i zvuk motoru.
Nejroztomilejší fotogalerie prázdnin je tu. Zoo se chlubí novými mláďaty |
O pár desítek kilometrů dál se voda uklidní. U Tad Lo sedí děti na kamenech a bez váhání skáčou do proudu. V jazyce lao znamená „tad“ vodopád, ale tady je to spíš součást dne než cíl cesty. Někdo pere prádlo, jiný jen sedí ve stínu a dívá se do vody.
Po cestě přicházejí dva sloni a bez váhání zamíří do řeky. Děti vyjeknou a voda kolem nich se rozčeří. Na krku jednoho z nich sedí mahut a jen lehkým pohybem nohy ho navádí do proudu. Chvíli stojím na břehu a dívám se, jak se jejich těžká těla noří do vody.
Mahut navedl slony do jezírka nad vodopádem Tad Lo.
Vedro z nížiny sem doléhá jen zčásti. Voda je chladná a člověk rychle pochopí, proč se sem vyplatí vyjet právě v měsících, kdy teploty dole u Mekongu šplhají ke čtyřicítce. Tady nahoře je vzduch snesitelnější, večer dokonce překvapivě chladný.
Zrna rozprostřená na plachtách
Skutečný venkov začíná tam, kde končí asfalt. Silnice se změní v úzkou červenou stopu, která se zvedá a zase padá mezi stromy. Prach se lepí na ruce, na oblečení i na řídítka a každá nerovnost se přenáší do zápěstí. Tlumiče dostávají zabrat a rychlost ztrácí smysl.
Právě tady se skrývají vodopády, ke kterým nevede žádná pohodlná cesta. Motorku je potřeba nechat nahoře a zbytek sejít po vlastních. Stezky jsou strmé a v období dešťů kluzké, ale dole čeká ticho, které na hlavní silnici neexistuje. Voda padá z několika desítek metrů do jezírek ukrytých v džungli a člověk má na chvíli pocit, že je tu sám.
Sestup k vodopádu Alang, kam se jde mimo jiné bambusovým lesem.
Odpoledne se vrací ke kávě. Na dvorech leží zrna rozprostřená na plachtách a slunce z nich pomalu vytahuje vlhkost. Někdo je obrací rukama, jiný sedí opodál a hlídá, aby do nich nezačali zobat ptáci.
Tuiv zrovna mele kávu na malé farmě u Coffee Road. „Na téhle straně silnice pěstuji kávu, na druhé mám čaj,“ říká.
Šálek přijde bez ptaní. Silná, tmavá káva protéká jednoduchým filtrem přímo do sklenice, na jejímž dně se leskne vrstva kondenzovaného mléka. Chuť je drsná a sladká zároveň. Jako tahle krajina.
V Krkonoších se vyřádíte. Ve Špindlerově Mlýně to žije celý rok |
Večer se světlo rozpadne rychle. Mlha se vrací a s ní i chlad, který v Laosu dole neexistuje. Dřevo v ohništích praská a zvedá se kouř. Někde v dálce je ještě slyšet voda, ale jinak je ticho.
Když se druhý den silnice začne svažovat dolů k Mekongu, chvíli trvá, než si člověk zvykne na horko a hluk. Bolavenská plošina se za zády ztratí stejně nenápadně, jako se ráno objevila. Jen vůně kávy zůstává.
Okruh
|
