Svěřují se lidé s hříchy nebo s tím, co za hřích považují?
Až sedmdesát procent mých pacientů jsou takzvaní „nevěřící“. To je termín, který používám kvůli čtenářům, ale s jako takovým s ním nesouhlasím, je nepřesný. V našem prostředí potkáte buď křesťana, žida, buddhistu či muslima, nebo člověka, který nepraktikuje žádné náboženství; ale ani on není nevěřící. To znamená, že nepotřebuje praktikovat nějaké náboženství a s ním spojené termíny, jakým je třeba slovo hřích.
Stejně, vyzpovídávají se?
Jasně že ano. Pobyt na nemocničním lůžku přináší konfrontaci se sebou samotným, s mojí minulostí, s mým životem. A čas přemýšlet! Takže si umí každý z nás představit, že v našem životě jsou věci nádherné, o kterých nepřemýšlíme, ale radostně na ně vzpomínáme. Jsou tu ale i propady či stíny, které z hlavy či srdce nevymažete. Zamýšlení se nad nimi někdy opravdu bolí, probouzí lítost či výčitky.
Vnímají tady víc pojem konečnosti?
Ano. I když nás zrovna nic neohrožuje, v dnešní civilizaci vnímáme konečnost života stále kolem sebe. V nemocnici záleží na oddělení, kam se člověk se svou diagnózou dostane. Stačí jen vidět bolest, a ta je na každém oddělení.
Slyšel jsem názor, že je lepší, když zemře starý člověk, než dítě? Co vy na to?
Je to tak. Smrt je přirozenou součástí našeho bytí a má přijít po zralém a dobrém životě. Škála nemocí, i těch psychických, je mezi mladou generací a mezi dětmi zvláště po covidu tak alarmující, že i počet dětských úmrtí roste. To se těžko snáší.
Neodsunujeme přece jen stále umírání i bolest od sebe k lékařům, do nemocnic?
Přání nás odcházejících je být mezi svými, být doma, tohle se nemění. Touha nebýt na své umírání sám. Voláme „mami“! Pokud jde o českou společnost, jsme stále na začátku bolestného procesu, kdy se znovu učíme existovat „pod zorným úhlem věčnosti“. Říkám tomu ztracený selský rozum. Do určité doby smrt, umírání, péče o zesnulé tělo byly přirozenou součástí života. Narození i smrt se odehrávaly v jedné místnosti. Toto jsme ztratili a musíme se to učit. Je to poznat například na rostoucím počtu paliativních týmů. V nemocnicích i v zařízeních k tomu určených, v hospicích. Přes paliativu a hospice se vracíme k realitě přijmout smrt. Umět umřít, pečovat o umírajícího a poté i o jeho tělo.
Mluvil jste o potížích mladých. Patří k nim strach z umírání, být u „toho“? I sami rodiče je od toho blokují a dítě se pak sesype z čehokoli.
Naprosto souhlasím. Základní příčinou je, že naše civilizace zpohodlněla a je stále měkčí a měkčí. To je vidět v porovnání s národy, které nežijí v takovém luxusu jako my. Já jsem přes sport, takže i zde se porovnání nabízí. Jsme změkčilí. Bohužel. Aby něco nezabolelo naše citlivé děti, tam jim zakryjeme oči. Tam se nedívej. Malíř Jakub Schikaneder namaloval nádherný obraz Vražda v domě. Na dvoře leží mrtvá dívka, obyvatelé domu stojí kolem ní a všichni se na ni s hrůzou dívají. Je tam i holčička, která zvědavě nahlíží, nikdo jí nezakrývá oči. To je správný přístup.
Zmiňoval jste se o sportu.
Sportoval jsem celý život, hrál volejbal, pak jsem se stal vojákem. V armádě bylo super, že jsme měli povinnost sportovat i v pracovní době. Hráli jsme florbal, fotbal a další. V minulé armádě, před rokem 1989, vojáci z povolání většinou tělocvik nesnášeli, v té profesionální už vládla a vládne soutěživost. Já měl to štěstí, že jsem nastoupil na 4. brigádu rychlého nasazení, nosili jsme červené barety, byli jsme elita! A chtěli to dávat najevo! Ne z donucení, my chtěli. „Tam, kde jiní nestačí“ je heslo této brigády. Fotbal hodně zblízka jsem na stará kolena zažíval osm let jako trenér malých kluků na Dukle. Měl jsem fotbalisty jedenácti až patnáctileté. To bylo báječné.
Upřímně. Komu fandíte?
Jsem rodilý sparťan. Nezvolil jsem si to. Starší brácha měl Duklu a na mě zbyla Sparta. Říkám zbyla, protože to byla šedesátá léta a tehdy byla Dukla na vrcholu v Evropě i ve světě. Když jsem se pak dostal do úvéenky (Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích – pozn. autora), tam jsem potkával řadu fotbalistů, reprezentantů. Tehdy jsem všem říkal, že já budu prvním kaplanem ve Spartě. Tehdy Sparta neměla „ducha“, byla zralá na duchovní péči. Sranda, sranda. Potkal jsem se s trenérem Brücknerem, on že je to blbost, že u nás není taková tradice. Ale třeba ve Skotsku mají v kabině na stěně modlitbu – abych přiznal čest soupeři. Tak vidíte, jako sparťan jsem se ocitl na Dukle. I jako sparťan ale musím uznat, a vy jistě taky, že stadion Dukly, Juliska, to je chrám! Když tam ještě nebyla tribuna, sedávali jsme na stráni na dece a čučeli na fotbal, fotbalisty století Masopusta (držitel Zlatého míče), Kvašňáka (Sparťan století)…
Je s pacienty někdy i sranda?
Je. Mám nezapomenutelnou návštěvu, ještě z ÚVN. Přišel jsem za pánem a on povídá: „Nechal jsem si vás pozvat ze zvědavosti.“ Takže jsem si říkal, o čem se budeme bavit. No, seděli jsme nakonec hodinu a řeč šla o fotbale. Byla to poctivě odpracovaná duchovní péče.
Kolik máte času, abyste odhadl pacientovu povahu?
Není na to časová norma. Jsem u někoho třeba jen tři minuty, odcházím a on pláče, nebo se směje. V obou případech to byla dobrá návštěva. Někde můžu být třičtvrtěhodinu a mám z toho špatný pocit, protože se mi to nepovedlo. Úspěch kaplanské práce je v tom, že člověka rozmluvíme. Ale někdy musíme i my. Když je pacient méně komunikativní. I tak se stane, že vypustíte větu, která neměla zaznít. Stalo se mi, že jsem se na něco zeptal, a nedošlo mi, že jsem se podobně ptal už čtvrt hodiny předtím, a tím jsem projevil ne úplné soustředění. Že jsem to zapomněl. Ta chyba mě dlouho mrzela.
Jaké je věkové rozpětí lidí, kteří si vás žádají?
V ÚVN nebyly děti. Často vojáci, v mladším věku, než jsem já. Tady ve Všeobecné fakultní nemocnici děti jsou, ale zatím se s jejich prostředím seznamuji. Už jen z názvů některých dětských oddělení mi jde mráz po zádech. Přitom jsem s dětmi celý život pracoval, mám děti i vnoučky, ale až nadejde chvíle, kdy přijdu v nemocnici k dětskému lůžku… V motolské nemocnici je řada kaplanů, někteří pracují pravidelně s dětmi. Ale berte v úvahu, že v nemocnici nejsem sám voják v poli, patřím do týmu, mám se s kým sdílet. S psychologem, sociálním pracovníkem, psychoterapeutem, se sestrami.
Je lepší, aby kaplan chodil v nemocničním oděvu, nebo v civilu?
Přišel jsem na to, že je fér chodit v bílém, jsem součástí týmu. Potkal jsem v nemocnici faráře, který byl v „pracovním“, v kolárku, a viděl jsem, jak k sobě přitahuje pozornost, ale i úctu. O tuto úctu přicházím ve chvíli, kdy navlíknu bílý plášť a kalhoty. Má to úskalí, protože jdete po chodbě a lidé se na vás obracejí o radu, říkají mi pane doktore, protože si nevšimnou malého křížku na košili. Takže ale sklízím jinou úctu, vizuálně jsem lékař. A lékařům rád říkám, že v našich pacientských očích jsou pánembohem, stvořitelem, zachráncem. Někdy je pro mě těžké vydržet ty pohledy vystrašených pacientů, kteří čekají před ambulancemi a mají mě za doktora. Někdy jdu jinou chodbou. Ale vždy se představuji, nedochází k mýlce. A nade vše, nemocniční úbor splňuje přísná kritéria na hygienu, a to je dobře!
Jak ze zbavíte množství těžkých osudů? Jak nebýt cynik?
Je mnoho způsobů, jak se udržovat. Profesně užíváme supervizi, skvělý nástroj, díky němuž lze řešit pracovní problémy. Hodně si mezi sebou jako personál povídáme, sdělená bolest je poloviční. Ale k mé „hygieně“ patří i sport, zajít si na pivo, naštípat dříví.
Váš kolega na psychiatrii říkal, že víc než pro pacienty je tu pro lékaře a sestry.
Jsem v této nemocnici od března a mohu potvrdit, že pracovníci nemocnice si ke mně nacházejí cestu, byť mě ještě neznají. Kdysi jsem byl na praxi ve vojenské nemocnici v německém Koblenzu u evangelické kaplanky, která tam sloužila sedmnáct let. Říkala: „Počítej s tím, že začneš u pacientů a skončíš u personálu.“ Je to tak. Zažijete, že se vám pověsí na krk sestra a s pláčem říká: „Právě jsme odpojili pacienta.“ Kaplan slouží také svojí přítomností, má být v pravou chvíli na pravém místě. Není samozřejmě výsadou jen kaplanů pomáhat personálu. Ale je jasné, že práce zdravotníků je tak těžká, že na některé situace by zdravotník skutečně neměl být sám.
Strážce streamu
