Mimosoudní dohoda, soud, mediace, dohoda. Obraty, které jsou pro mnohé neznámé, ale Lucii Lamačovou provází každý den. Je totiž mediátorka, řešení různorodých sporů se stalo její prací, ale do jisté míry i koníčkem. Ve své firmě ET Pactum se této práci nejen aktivně věnuje s klienty, ale i na seminářích předává své zkušenosti.
Kdybyste to měla laikovi vysvětlit – kdo je mediátor?
Mediátor je třetí nestrannou osobou ve sporu dvou lidí, je to odborník na komunikaci a vyjednávání a pomáhá vyřešit dvěma stranám spor, jenž mezi nimi vznikl. Může řešit konflikty, které už jsou u soudu. To znamená, že je takzvaně zapsaný mediátor, tedy ten, jenž je evidován v seznamu, který vede Ministerstvo spravedlnosti ČR, a musí mít státní zkoušky z mediace, to je i můj případ. Ale může působit i preventivně nebo u případů, které ještě u soudu nejsou.
V jaké životní situaci se k vám mohou lidé dostat?
Řešíme různé kauzy i konflikty. Jedna skupina jsou osobní. Co se týče rodin, nejčastěji to bývá stran rozchodu nebo rozvodu partnerů. Jak například dělení majetku, tak pokud mají děti, řeší se péče o ně, výchova a výživa. Ale u rodinných mediací jde o řešení i dalších vztahů, které vás napadají. Třeba časté je dědictví. Dostávají se k nám ale i lidé se sousedskými spory. Trable od štěkajícího psa přes neudržování společných prostor až po to, že někdo vypaloval zahradu, zrovna když soused pověsil prádlo. Druhá skupina jsou mediace v byznys prostoru, tedy obchodní mediace, čili cokoli v dodavatelsko-odběratelských vztazích mezi dvěma subjekty – a to mohou být neproplacené faktury, špatně dodaná služba, reklamace, ale i takzvané spotřebitelské spory, když je na jedné straně firma a na druhé jedna osoba. Často se k nám dostanou i spory v rámci firmy, ať už na vertikální, či horizontální úrovni, tedy třeba podezření na neoprávněnou výpověď, ale i problémy s kolegou či nadřízeným.
Popsala jste poměrně široké spektrum problémů a témat, se kterými se můžete potkat. Je nutné, abyste si nastudovala něco z daného oboru?
Mediace sama o sobě je interdisciplinární, zahrnuje prvky práva, psychologie, psychoterapie, pedagogiky, sociologie, ale i ekonomie. A takový musí být i mediátor, k tomu odborník na komunikaci a vyjednávání, to je jeho úkol. Když mi přijdou například dvě stavební firmy s tím, že jedna neproplatila fakturu, protože druhá pokazila něco ve složení betonu, tak na to specialista být nemusím, a pokud někoho takového potřebujeme, tak buď tam specialistu či znalce v oboru pozveme, nebo už přicházejí jako strana konfliktu.
Kdybyste měla porovnat soud a mediaci, v čem se nejvíc liší?
Když jdete cestou soudu, jdete cestou boje. S mediací jdeme cestou smíru, nalezení shody a zakopání válečné sekery. Uvedu příklad na dědictví. Představte si situaci, kdy se jeden ze sourozenců mnoho let intenzivně stará o umírajícího rodiče, druhý sourozenec žije desítky let v zahraničí a přijede až k dědickému řízení. První může mít pocit, že ten druhý by neměl dostat stejný díl, když se o rodiče nestaral. My pak společně rozebíráme různé argumenty a pohledy. Pokud chtějí v rodině uchovat dobré vztahy, většinou se i domluví tak, aby se v tom oba cítili dobře. Když rozhoduje soud, je vždy někdo vítěz a někdo poražený. Několik měsíců mezi soudními stáními si obě strany připravují důkazy a argumenty proti tomu druhému. Když jde o rozvod, strany si evidují, kdy kdo předal dítě místo ve čtyři ve čtvrt na pět, že dítě nemělo nátělník, i když byla venku zima, nemělo domácí úkol a podobně. Neustále se připravují na boj. To je nejpodstatnější rozdíl.
Co tím myslíte konkrétně?
Soud rozhoduje na základě zákonů a důkazů, to je jeho role a je to naprosto v pořádku. Ale jaké je pak resumé? Vítěz a poražený. Naším cílem je, aby se lidé spíše sblížili, nečekáme, že si vždycky padnou kolem krku, nejsme utopisti, a ani to není smysl mediace. Jde o to, aby se neoddalovali a nebojovali proti sobě. Když lidé dojdou po vzájemné domluvě ke shodě, odnesou si úplně jiné emoce a naladění. Jak říkám, soudce se ze své podstaty nemůže zabývat, jako my v mediaci, třeba i prožíváním křivdy či nenaplněným očekáváním. Soudce se řídí zákonnou úpravou, musí. Vyhodnocuje důkazy, které strany mají, a vynáší rozsudek.
Vy jste tedy spíše takový průvodce...
Dá se to tak říct. My nesoudíme a rozhodně neposuzujeme, kdo má větší pravdu nebo větší právo. Máme obrovskou úlohu v tom, dovést ke shodě strany, které nebyly schopné se domluvit předtím po vlastní ose či s pomocí advokátů. A ani to nejsme my, kdo navrhuje možné řešení, jen poskytneme oběma stranám podmínky a vedení, aby přinesly vlastní návrhy a našly řešení samy. A jak jsem říkala, z mých zkušeností je taková dohoda trvalejší, každopádně reálná a dlouhodobě realizovatelná.
Kdo mediátora platí?
Sami klienti. Na druhou stranu, průměrně náročný soudní spor trvá v Praze přibližně tři roky. My jsme schopni podobně náročný spor vyřešit za jedno až dvě setkání, tedy v horizontu dvou tří týdnů. Přicházejí ke mně i lidé, kteří se rozváděli pět a půl roku, to z našich statistik lze zvládnout do tří čtyř měsíců. Čili ta doba je úplně jiná, u soudu se platí poplatek, právní zástupci, znalecké posudky. Průměrný rozvod vyjde každou stranu minimálně na sto tisíc. Nás platí hodinovou sazbou obě strany napůl. Setkáme se jednou či vícekrát a platba je v řádu tisíců v průměrné kauze či desítek tisíc v případě nadprůměrně náročného sporu na osobu.
Často slýcháme, že došlo „k mimosoudní dohodě“, to je tedy úkol mediátora?
Ano, ale je třeba říct, že ze zákona o mediaci je v České republice mediace dobrovolná čili soud ani nikdo jiný ji nemůže nařídit. Respektive soud může nařídit takzvané. první setkání s mediátorem, kde si popovídáme o konkrétním případu. Oběma stranám se také popíše to, co jsem vám řekla výše, tedy o co by se v mediaci jednalo, v čem může pomoci, můžeme také porovnat mediaci versus soud. Ale jejich konečné rozhodnutí, účastníků sporu, musí být oboustranně dobrovolné. Pokud obě strany chtějí, podepíšeme smlouvu o provedení mediace a začínáme mediovat.
Stane se, že se lidé nedohodnou?
Samozřejmě, ale když vezmu svoji statistiku za loňský rok, tak 80 procent lidí, kteří ke mně přišli, odešli s mediační dohodou. Musím říci, že já osobně jsem opravdu houževnatá a za strany věc nevzdávám a skutečně maximálně je podporuji ve smíru. V průměru je to třeba kolem 60 procent dohodovosti. Nicméně, kromě kauzy a mediátora mají obrovský vliv na mediační úspěch také strany sporu. Jejich upřímná snaha domluvit se. Na stranách a jejich nastavení samozřejmě záleží zcela zásadně.
Teď mě napadá – kdyby se u vás někdo nedohodl a šel k soudu, může si vás některá ze stran zavolat jako svědka?
Ne, jako zapsaný mediátor jsem vázána mlčenlivostí ze zákona. Nemůžu o konkrétním případu mluvit nikde, u soudu, na policii ani u znalce. Jediný, kdo může zapsaného mediátora zprostit mlčenlivosti, jsou obě strany sporu, a to písemným souhlasným prohlášením.
Cítila jste se někdy ohrožená klienty?
Sice se jedná mnohdy o velmi emotivní i konfliktní situace, ale vůči mně ani mezi stranami nikdy nedošlo k fyzickému napadení, „jen“ ke slovnímu. To je naopak docela časté, ale je to v pořádku, je to celkem přirozená součást vývoje konfliktu, a tedy cesty k úspěchu.
Mluvila jste o tom, že vy jste zapsaný mediátor, jsou i jiní? Může si někdo po třídenním kurzu napsat na vizitku, že je mediátor, nebo je na to nějaká regulace?
Regulace existuje jenom u těch takzvaných zapsaných mediátorů, kteří jsou vázáni zákonem a musí složit státní zkoušku z mediace. Ta se skládá na Ministerstvu spravedlnosti ČR nebo České advokátní komoře. Dále existují akreditovaní mediátoři, což jsou absolventi kurzů akreditovaných ministerstvem práce a sociálních věcí či ministerstvem školství a tělovýchovy, ti získávají osvědčení o absolvování takového kurzu. Dále se můžete setkat s certifikovanými mediátory, kteří mají za sebou kurzy, jež nespadají pod příslušná ministerstva, ti dostanou certifikát o absolvování takového kurzu. Ale i to znamená, že musí ještě hodně trénovat, aby získali potřebnou kvalifikaci a profesionalitu. Zároveň si ale na vizitku, že je mediátor, může napsat v podstatě kdokoli. Trh není státem v této oblasti důsledně regulován. Nicméně, a i vzhledem k uvedenému, mám na své práci ráda, že mám schopnost lidem obrovsky pomoct. Mám ale zároveň i obrovskou odpovědnost, protože lidé k nám přicházejí ve vyhrocených, náročných životních situacích, kdy jsou ve velkém nekomfortu a často velmi zranitelní. Mohu jim tedy jako mediátor obrovsky pomoci, ale je také velmi snadné jim ublížit a poškodit je. Takže jako u každé profese, zejména u podobně citlivé, je třeba, aby si klienti vybírali svého mediátora obezřetně, na základě jeho profesionality, zkušenosti a osobnostních kvalit.
Mimosoudní dohoda, soud, mediace, dohoda. Obraty, které jsou pro mnohé neznámé, ale Lucii Lamačovou provází každý den. Je totiž mediátorka, řešení různorodých sporů se stalo její prací, ale do jisté míry i koníčkem. Ve své firmě ET Pactum se této práci nejen aktivně věnuje s klienty, ale i na seminářích předává své zkušenosti.
Jako práci jste dělala původně a jak jste se dostala k profesi mediátorky?
Když jsem kdysi dělala doktorát, učila jsem na univerzitě, potom jsem mnoho let pracovala v byznysu, velkých podnicích a korporátech, a působila více než 25 let i v podnikatelské sféře. Byla jsem HR Business Partner, obchodní ředitelka či manažerka vzdělávání. Reálně jsem vyjednávala na vysokých pozicích celý svůj pracovní život. Mediací jsem tedy nepřecházela do neznámé sféry. Kromě toho, že se profesně věnuji rodinným a byznys mediacím, jsem v osobním životě matka čtyř dětí a s rozvodem mám bohužel i osobní zkušenosti. Je mi tedy i lidsky jasné, čím si lidé v této fázi a životních situacích procházejí. A sama vím, jak těžké to je a jak může správně směrovaná pomoc změnit trajektorii dalšího života všech zúčastněných.
Kdyby si po přečtení rozhovoru někdo řekl, že by to mohla být jeho profesní cesta, co pro to může udělat?
V naší firmě máme asi čtrnáct různých kurzů zaměřených na vyjednávání a efektivní komunikaci, právo či psychoterapii v této souvislosti, například pro lidi z HR či manažerských pozic, ale děláme i rekvalifikační kurzy pro mediátory. Takový kurz je patnáctidenní, ale musím upřímně říci, že na něj musí navazovat spousta další práce. Složit státní zkoušku z mediace navazuje na proces náročné intenzivní přípravy a už během ní spousta klientů řekne, že nakonec využije tyto dovednosti a znalosti v jiné profesi. Úspěšnost složení takové zkoušky je bohužel jen okolo 14 procent a zapsaných mediátorů je nyní v Česku asi kolem 400.
Jak dlouho to trvalo vám?
Mně rok. Ale jak už jsem říkala, já jsem se aktivně věnovala vyjednávání celý předchozí pracovní život. Pokud se někdo rekrutuje z úplně jiných oborů, je to náročnější a delší cesta.
A vzpomenete si na pocity, když jste třeba první klienty přivedla k dohodě?
To sice ano, ale nemůžu říct, že by to pro mě bylo nějaké výjimečnější než dohoda z minulého týdne. Mám radost pokaždé, když se to povede a cítím, že moje práce má smysl. O to víc, pomůže-li dětem. Víte, já nejenže mám čtyři vlastní děti už i dospělého věku, ale i opět učím na univerzitě mnoho dalších mladých nadšených lidí, a myslím, že je skvělé jim dávat příklad v práci pro ostatní, v pomoci druhým, v tom dělat práci smysluplnou a pomáhající a dělat ji kvalitně. Hlavně v dnešním světě vtipných influencerů a youtuberů. Lidé, kteří se zajímají, budou potřeba asi vždycky.
Při své práci jistě vyslechnete mnoho nepříjemných věcí. Jak pečujete o svoji vlastní psychohygienu?
V tomto směru je pro mě velmi efektivní diverzifikace v rámci mediace, a to zahrnutí jak rodinné mediace, tedy náročné co do vynaložené energie, tak byznys mediace, která se řídí trochu jinou dynamikou. Současně i školení a vedení kurzů jak pro klienty mediačního centra, tak pro studenty na univerzitě, jsou chvíle mojí regenerace. Všeobecně všichni ti, co se vzdělávají, bývají nadšení, prahnoucí po nových znalostech a schopnostech čili velkým zdrojem pozitivní příjemné energie. A ta je nabíjející.
