Za loňský rok podle údajů platformy Rusá najela rekordních 55 555 kilometrů. Cyklistka navíc na kole jezdí každý den bez přerušení od 19. března roku 2016.
Loni jste dosáhla neuvěřitelného rekordu. Co vás motivuje stále posouvat své hranice?
Motivuje mě právě to, že se snažím najít hranice. Tak nějak tuším, že už se k nim asi blížím. Aspoň tedy dokud budu pracovat na plný úvazek. Ale něco jíst musím.
Jak to zvládáte skloubit s běžným pracovním životem? Máte pevný denní režim?
Ano, mám pevnou pracovní dobu přibližně od půl desáté do půl šesté. Samozřejmě zamrzí, když z okna vidím, jak venku svítí sluníčko, a já pak na kolo vyrážím potmě. Ale prostě to beru tak, že to tak je. Jezdím na kole do práce, takže mám zkrátka zajetý „matrix“, že rovnou z kanceláře jedu na kolo a vracím se klidně kolem půlnoci, když přeje počasí. Tím, že nepracuji manuálně, nejsem fyzicky unavená a kolo mi naopak pomůže provětrat hlavu.
Jak vypadá vaše regenerace? Máte osvědčené metody, jak předejít přetížení a možnému zranění?
Pro mě je nejlepší regenerací spánek. Zranění z přetížení jsem ještě neutrpěla, vždy jen z pádů. Nejezdím vysoké intenzity, takže se z kola většinou unavená nevracím. S trochou nadsázky se dá říct, že regeneruji za jízdy.
V posledních týdnech minulého roku jste najela přes 2 500 kilometrů, navzdory nepříznivému počasí. Jak se v takových chvílích udržujete motivovaná?
V těch posledních dvou týdnech už mi šlo hlavně o to, abych naplnila ten cíl, který jsem si někdy na přelomu října a listopadu stanovila. Nechtěla jsem zklamat sama sebe, to je někdy dost silná motivace. Jasně, je to jen číslo a v praxi je fakt jedno, jestli najedu 55 555 nebo třeba 55 219 kilometrů, ale mám ráda hezká čísla. V mrznoucí mlze jsem navíc měla i motivaci jet v rámci možností co nejrychleji, abych to měla dřív za sebou, případně abych naopak za čas, který jsem byla daný den ochotná na kole strávit, ukrojila co nejvíc ze zbývajících kilometrů. V neposlední řadě se rychlejší jízdou člověk více zahřeje, což koncem prosince bylo opravdu potřeba.
Při dlouhých jízdách pravděpodovně nastane chvíle, kdy už to přestává být zábava. Jak se s těmito okamžiky vyrovnáváte?
Délka jízdy na to, jestli mě to baví, nemá vliv. Naopak se mi občas stane, že se třeba na 250. kilometru probudím a najednou zjistím, že se mi jede mnohem lépe než na začátku. Těžší jsou chvíle, kdy třeba nespolupracuje počasí, třeba fouká silný vítr nebo prší. Při jízdě proti větru se utěšuji tím, že mi v druhé polovině jízdy (snad) bude foukat do zad, případně že mi foukalo do zad předtím, v dešti mě to nutí trochu přidat, abych z toho co nejdřív vyjela... Přiznávám, že toto jsou momenty, kdy už myslím na to, že už bych chtěla být nejradši doma. Psychiku ošálím většinou tak, že to začnu brát jako výzvu, kterou prostě musím zvládnout. Vyměknout a jít třeba na vlak pro mě nepřipadá v úvahu, dokud mám pojízdné kolo. Nebo dokud mě někde nepřekvapí ledovka, na té už to opravdu nehrotím.
Co byl nejdelší úsek, který jste kdy ujela na jeden zátah? Jaké to pro vás bylo fyzicky i mentálně?
Dá-li se to počítat jako nejdelší úsek, byl to 24hodinový závod na sedmikilometrovém silničním okruhu, v jehož rámci jsem ujela 675 kilometrů. Fyzicky mi to připadalo úplně v pohodě, měla jsem na tu akci z Festky půjčené špičkové kolo, které jelo skoro samo. Mentálně jsem prostě hlavu vypnula a jela. Bojovala jsem jen s nedostatkem spánku. To je ostatně asi největší problém, který zažívám při jízdách delších než nějakých 20 hodin. Kdybych měla jmenovat nějaký „opravdový“ úsek, byla by to asi některá z mých jízd z Prahy do Brna a zpět, jezdím to každoročně a vzdálenost se pohybuje mezi 500 a 600 kilometry podle toho, kudy to vezmu. Toto na rozdíl od toho závodu jezdím bez supportu a cestou řeším jídlo a pití, celkový čas 24 hodin většinou překročím.
Jak reaguje vaše tělo na takový objem jízdy? Setkala jste se někdy s vážnějšími zdravotními problémy?
Naštěstí ne. Jasně že mě potkávají rýmičky, kašlíčky i teplůtky, ale nic, co by mi bránilo v ježdění. Po jízdách třeba po drncavějších silnicích mě někdy bolí/brní zápěstí, ale to nepovažuji za vážnější zdravotní problém. Sama jsem zvědavá, jak dlouho to bude moje tělo ještě snášet, přece jen už mi není dvacet.
